Ve čtvrtek pozdě večer za mnou po dlouhé, předlouhé době zase přijela návštěva. S kamarádkou jsme si tenhle její výlet slibovaly už dlouho, ale pořád se nějak nedařilo, něco do toho lezlo, nestíhalo se… Až se to všechno upeklo málem během tří minut. Hlavní je, že to dopadlo a já se zase mohla pochlubit, jak si tu žiju (od krás města po řeřichy spolubydlící).
Následující den jsme tedy poctivě vstaly časně a vyrazily objevovat a odhalovat lehce zamračenou Budapešť, která se jako na truc rozhodla schovat slunce posledních dvou týdnů. Ale aspoň nám nesvítilo do očí a nebylo nám horko, to jsou také jisté výhody. Kolem mé školy na Muzeum krt. jsme to střihly přes centrum nejcentrovatější, popovezly se tramvají a pak hurá přes Řetězový most ověšený maďarskými a polskými vlajkami (pravděpodobně polská návštěva, den Přátelství obou zemí bude až 23. března) přímo nahoru na Hrad. Ten jsme obešly, prolezly, prošly celý hradní vrch, starou židovskou ulicí dozadu k poničenému kostelu Máří Magdaleny a Vídeňskou bránou zase zpátky do podhradí.
Zatímco jsme tak chodily, štěbetaly, fotily, neustále jsme míjely slečny a paní s narcisy. Nespočítala bych, kolik jsme ten den viděla žlutých narcisů. Občas je nahradil tulipán. Vždycky jen jediná květina. Nekomentovaly jsme to tak dlouho, jak jen to šlo. Pak jsme se už jen nechápavě rozhlížely, co že nám uniká. To už jsme mohly připočítat i několik mužů, kteří nesli květiny, evidentně pro své drahé polovičky. Ale kdo neví, nevyřeší, a v danou chvíli nás začínal víc trápit hlad.
Kdysi jsem zkoušela číst jednu knížku od polsko-maďarského novináře – Guláš z turula se to jmenovalo. Knížka byla hrozná a pro mě osobně nečitelná pro to množství jedu, které z ní kapalo. Ale autor se v části, kterou jsem přeci jen přelouskala, docela rozepisoval o nejrůznějších hospodách a „žrádelnách“, kam turista nevleze, ale Maďaři tam chodí na levný guláš v polední pauze. Musím si tu knížku znovu najít a projít a získat inspiraci. Každopádně jsem chtěla zkusit štěstí a vyhnout se McDonaldu a Burger Kingu a najít něco přeci jen víc maďarského.
Nevím, jak se povedlo, že jsme ušly už jen pár kroků od tohoto rozhodnutí a přímo před námi se objevila malá hospůdka, nebo spíš hostinec. Koukly jsme na ceny a spokojeně zapluly dovnitř. Jako za celý víkend několikrát, zmátla jsem obsluhu svým maďarským pozdravem a prosbou o menu, takže když mi pak číšník přišel cosi povědět, musela jsem se přiznat, že jsem mu vůbec nerozuměla. Překvapeně mi to zopakoval anglicky, ale informace to byla užitečná. Že prý dneska mají 50% slevu pro všechny ženy, která se přijdou najíst. Udiveně a potěšeně jsem to odkývala a zmateně se podívala na kamarádku. Což o to, to se hodí, ale… Proč?
V tu chvíli mi to docvaklo – 8. března je přece MDŽ, neboli Nőnap, den žen. Proto všude ty narcisy a tulipány a vůbec spousta květin a proto mají v restauraci 50% slevu pro ženy.
Z čehož vyplynulo, že jsme se pořádně nadlábly, zaplatily méně jak v tom hloupém McDonaldu, a byly jednoduše spokojené. (Teď už) slavnostní den jsme zakončily čtyřhodinovým naložením vlastních těl do horké vody lázní Király. A jakkoliv jsme žádnou poctu tomu dni neplánovaly, tím spíš, že jsme ani nevěděly, že je co slavit (to je ta mladá generace, která vyrostla v době, kdy už se nemuselo slavit a neslavilo se z prostého odmítání tohoto svátku), nakonec jsme ho využily se vší grácií, která nám byla umožněna. A popravdě – doufám, že i u nás se tenhle svátek zase pořádně ujme, protože se mi to velmi líbilo (komu by se to nelíbilo, že? 😀 )