Opravovala jsem teď čtenářské deníky a nějak jsem se zamyslela nad tím, jaké knihy čteme a jaké si volíme mezi své oblíbené. Zase jsem si přečetla zápis o Johnu Greenovi a zatímco jsem šla umýt nádobí, přemýšlela jsem nad tím, že tohohle autora vlastně nemám ráda. Nevím proč, občas si k lidem (v tomto případě tedy autorům) vytvořím postoj, který se mi strašně blbě překonává. Zaškatulkuji si je do sekce „tebe nemusím“ a zatím snad nikdo z této škatulky nevystoupil. Kromě Johna Greena tam patří třeba i pan Viewegh nebo z filmových tvůrců Tarantino. A filmový Hobit. Prostě jsou ve škatulce „ne“. A to zrovna od Greena jsem četla Hvězdy nám nepřály a nejen, že se mi to líbilo, skutečně mě to bavilo a přišlo mi to jako dobrá knížka. Cokoliv dalšího od něj už na mě ale působí nějak zvláštně a nejsem schopná překousnout nějaký svůj postoj „příliš mainstream, všichni jsou z toho na větvi, ale vždyť to zas takový zázrak není“.
Tím se ale dostávám jinam, než jsem chtěla. Moje úvahy totiž po chvíli pokračovaly přesně druhým směrem. K oblíbeným knihám.
Znáte to. Je to jedna z těch sofistikovaných otázek, každý hrdina v každé knize či filmu má tu svou jednu oblíbenou knihu, která ho charakterizuje jakožto člověka sečtělého, bystrého, inteligentního a obdivuhodného. Taky vás něky tahle otázka rozčilovala či trápila? Já si dlouhá léta říkala, co to vlastně znamená „oblíbená kniha“.
Kniha, kterou jsem schopná číst pořád dokola? No jo, ale po čase vás i nejlepší kus začne nudit a pokud se chcete opravdu vydávat za takového čtenáře, pak vám přece jeden příběh stále dokola nemůže stačit.
Nebo je to kniha, ke které se pravidelně vracíte? Ano, takové bych měla, ale pravidelnost v tom není.
Kdyby nic jiného, vkus a dojmy se mění v průběhu života. Byly doby, kdy mezi mé nejoblíbenější knížky patřil Harry Potter. A jakkoliv ho mám stále ráda, dneska už jsem schopná trochu prohlédnout a uvědomuji si, že zas takový zázrak to kolem a kolem není. Je to skvělý příběh, kombinuje v sobě hrozně moc zdrojů, ale vlastně je to klasická pohádka o sirotkovi, dobrotivém starci-průvodci a zlu, které se snaží porazit se svými přáteli. Taky byly doby, kdy jsem milovala Pána prstenů. Ale vlastně asi nikdy jsem ho nečetla kolem a kolem pořád odkola (narozdíl od Harryho).
Přečetla jsem za svůj život neskutečné množství knih, ale otázku „jakou knihu máš nějradši“ jsem vždycky nenáviděla. Nejen proto, že v ten okamžik jsem si nikdy nedokázala vzpomenout na nic, ale pak jsem prostě nevěděla, co odpovědět. Je přece tolik skvělých knih! A hrozně záleží, jakou mám zrovna náladu, co si chci přečíst…
A nešlo to zachránit ani tím, že bych to uvolnila na oblíbeného autora. Protože i tam to selhává. Jedna kniha je skvělá, druhou jsem nedočetla ani do poloviny. Ať už jde o skvělou, historicky romantickou Ludmilu Vaňkovou, která napsala některé z mých nejoblíbenějších knih, a přitom několik jejích děl jsem vážně nepřekousla. Nebo o Vondrušku, kterého hluboce a nesmírně obdivuji, protože sesbírat materiál na Přemyslovskou epopej a už jen se ve všech těch Štaufech a Welfech vyznat vyžaduje opravdu silné sebepřesvědčení. Poprvé jsem ale do ruky vzala jeho Píseckou pannu a při třetím „vlastně detektiv“ na jedné stránce už jsem myslela, že puknu.
Navíc jsem nikdy nebyla příliš zodpovědný čtenář (neříkejte to mým studentům) a čtení povinné literatury pro mě bylo utrpení a měla jsem pocit, že chci číst pro skvělý příběh a ne hluboké myšlenky. No, ale pak se při podobném dotazu vytaste s nějakou osvícenou myšlenkou a hodnotnou knihou!
Naštěstí člověk zraje a spolu s ním zraje i jeho hlava a postupem času se našlo pár knih, které bych dokázala zařadit mezi své oblíbené. A vlastně to jsou asi i celkem hodnotné knihy, prověřené časem a společností. A nemůžu říct, že by to byla díla, která bych potřebovala číst kolem dokola nebo se k nim pravidelně vracela. Jednu z nich jsem dodnes ještě nedočetla a otevřu ji vždy, když mám náladu. Přesto se ale prokousaly k mému srdci a spolehlivě se tam uhnízdily. Myšlenkami, obsahem, hodnout, nápadem… Ale i prostředím, v němž se odehrávají.
Abych tuhle rozvleklou úvahu nějak ukončila, uvedu tři knihy, které patří k mým oblíbeným, které jsem si musela pořídit do své knihovny a ke kterým se zase za čas vrátiím. (řazeno abecedně)
Don Quijote de la Mancha – Miguel de Cervantes
Jak mi kdysi řekl jeden z mých Španělů: O jeho lidech se vykládá ve světě všechno možné. Že mají pořád siestu, na všechno spoustu času, maňana, maňana, flirtují s každou sukní, španělská inkvizice a všude chodit pozdě… Ale skutečné Španělsko je v Donu Quijotovi. A něco na tom bude. Pořád se ke knížce ráda vracím a postupuji v příbězích statečného rytíře. Je v tom cosi milého, úsměvného a v dnešní uspěchané a místy dost brutální době mě vysloveně těší číst takový milý, klidný příběh bez litrů krve.
Hrách na zeď – Péter Esterházy
Maďar, samozřejmě. Nemůžu říct, že sám autor by mi byl kdoví jak sympatický. Setkala jsem se s ním osobně a názor příliš nezměnila. Možná je to modrou krví v jeho žilách, možná něčím úplně jiným, ale něco na něm mi přijde strašně povýšené a nepříjemné. Nicméně tahle kniha různých příběhů a vzpomínek mi nejen poskytla nový pohled na minulé století, ale v některých případech mě dohnala až k pláči a opravdu hluboce na mě zapůsobila.
Židovka z Toleda – Lion Feuchtwanger
Zpět do Španěl. Nepopírám, že jsem po knize sáhla ve své vlně „ha, Španělsko!“. Dívala jsem se na její hřbet od dětství, protože stávala v naší knihovně v obýváku a já tenkrát netušila, co to je to Toledo. Nikdy předtím mě nelákala, příliš odrazena židovskou tématikou. Ale když jsem ji pak jednoho dne vzala do rukou a začetla se, nemohla jsem se odtrhnout. A to i přes dlouhé filosofické pasáže, které mi ale v několika případech otevřely oči a pomohly mi si uvědomit některé zcela elementární záležitosti ve vztahu křesťanů a židů v historii. Jsem vděčná, že se mi ta kniha dostala do ruky až v době, kdy jsem byla schopná ji naplno pochopit a přesto se k ní jednou vrátím a určitě v ní najdu ještě tišíce dalších myšlenek, které mi napoprvé unikly. Ano, Židovka z Toleda je pravděpodobně mou nejoblíbenější knihou.
A ještě dovětek. Když jsem už začínala tím, že některé autory jsem se zaškatulkovala jako „ne“, je tu i jedna kniha, kterou jsem si zaškatulkovala jako ano: Noc v osamělém říjnu od Zelazného. Vzala jsem ji do ruky úplně náhodou, s předchozími knihami se vůbec měřit nemůže a do teď nejsem schopná říct, co mě na ní tak upoutalo, ale pokaždé, když ji čtu, tak mě na ní něco hrozně baví.
***
A co vaše oblíbené knihy? Taky vás někdy trápila myšlenka, co je to vůbec za hloupou otázku? Nebo máte jasno? Podělte se o svá oblíbená díla!