Aneb Další střípek do mozaiky toho, jak mizerný jsem student.
Někteří z vás možná tuší o mém boji s diplomovou prací. Byl to krvavý boj, lítá řež, která mě stála hodně nervů. A nebýt psychické podpory, která mě tu celý listopad obskakovala i přes to, že jsme se znali sotva pár týdnů, asi bych to vážně nezvládla. Nicméně se povedlo a 20. listopadu jsem ten svůj epos dopsala. Poslala jsem to kamarádce ke korektuře a abych to trochu uspíšila, poslala jsem práci i profesorovi s vysvětlivkou, že nevylučuji, že v tom narazí na zrůdnosti, že práce ještě prochází korekturou a že si ji po sobě ještě přečtu.
Po odevzdání nenastalo žádné opadnutí stresu. Prostě ta pohoda, že je to za mnou, nenastala. Odpověď od profesora přišla velmi rychle. Ať se stavím na konzultace. Když mi o pár dní později ještě přišel jeho posudek, věděla jsem, že je vážně zle.
Nedoporučoval k obhájení. A rozebral mě na součástky. Ano, obsahově zajímavé, ale na formálním hledisku nenechal nit suchou. A práci prý dostal do rukou dva dny před deadlinem. Lež jak věž. Nevěděla jsem, jestli budu zvracet nebo soptit vzteky. Okamžitě jsem se vyřítila na konzultace od devíti, abych na dveřích jeho kabinetu našla něco jako „sorry vole, dneska tu budu výjimečně (hahaha) až od dvou“. A já si kvůli tomu přesouvala výuku a teď sem budu muset podruhé. Výborně, skvěle, báječně. Odpoledne jsem tedy popadla jako psychickou podporu muže a šla jsem druhé kolo. A při osobním setkání byl profesor v pohodě, milý, přátelský, absolutně ignoroval moji poznámku „ale já vám to posílala dva týdny předem“, jen mi řekl, že oponentka to prý nejspíš pustí, takže to chce si připravit pořádnou obhajobu.
Po Vánocích přišel i druhý posudek. Milý, přátelský, sice mi taky zdrbl formální věci a zcela regulérně mě rozhodil informací, že Stoličský Bělehrad neexistuje (česky je to Stoličný Bělehrad, tedy maďarský Székesfehérvár. Netuším, kde jsem vzala tu svou verzi, ale byla jsem o své pravdě přesvědčena až do toho osudeného posudku), ale celkově – doporučeno k obhájení a práce se líbila. Na rozdíl od těch děsivých déček v posudku vedoucího v části formálních náležitostí tu byla béčka a jen jedno céčko.
Pokusila jsem se jít po prázdninách ještě na jednu konzultaci, ale profesora jsem už ve škole nezastihla. Klasika. Takže nadešel den obhajoby a já s žaludkem na vodě a s papíry obsahujícími všechny moje poznámky naklusala před katedru. Přišla jsem na určenou půl jedenáctou, abych se dozvěděla, že na řadu přijdu až ve dvanáct. Pecka. A tak jsme si zatím povídali s ostatními, kteří měli samozřejmě všichni doporučení k obhájení a samá áčka a béčka a přesto hysterčili, co když to neobhájí. Looseři, nevědí, co je to skutečný boj. 😀
V jedenáct se u nástěnky objevila pani, která zvědavě zkoumala rozpisy obhajob. Naštěstí je google dobrá duše, takže když po mě loupla ta žena pohledem, věděla jsem, s kým mám tu čest. Ačkoliv její dotaz, jestli „nejsem náhodou…. “ mě stejně rozhodil. Přikývla jsem, že to budu já a že na řadu jdu až ve dvanáct. Jelikož vypadala jako sympatická osoba, neodolala jsem a popřála paní oponentce při její cestě na oběd dobrou chuť, aby měla dobrou náladu. Byla skvělá, milá, pochválila mi tu práci, že ji vážně nadchla ta maďarština u toho a že prý se jí hrozně líbil můj blog. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Proboha… jaký blog?! Představila jsem si, co by se tu o mně dočetla a bylo mi špatně.
„No ten o Budapešti!“
Úleva. Jasně, Budapešť. Tak to je v pořádku, ten je veřejně známý a povolený a popravdě, když jsem zjistila, že si mě někdo googloval (pochválena budiž stránka Academia.edu, která vám tyhle slídily hlásí), sama jsem se zkusila progooglovat a k tomuhle blogu není těžké se dostat. (edit 2022: dnes už neexistuje, blog.cz skončil)
Abych to zas tak nerozmazávala. Nakonec došla řada i na mě. Komise vypadala celkem přístupně. Jen jedna profesorka se tvářila tak napůl… nafouklý nezájem. Ale já se rvala. Vylíčila jsem jim celý divoký příběh vzniku své práce, co jsem zkoumala a proč, jak jsem to zkoumala, co by se s tou prací dalo následně děla (samozřejmě jsem nevytahovala informace o tom, že jsem to psala circa jeden měsíc). Částečně jsem už odpověděla na jejich navrhované otázky. Třásla jsem se diskuzním zápalem, vážně jsem byla přesvědčená o síle své myšlenky a své práce.
Pak přišlo čtení posudků. Nejprve oponentka. Četla, četla, jak jí to téma přišlo zajímavé a nosné a pak strašněrychlepřečetlažetamtedabylyinějakéchyby – ale z toho psíma si nic nedělejte, toho se dopouští i větší akademici než vy! – takžeabychtocelkově shrnula: Práce měla chyby, ale přesto doporučuji k obhájení a přišla mi zajímavá a dobrá.
Pak měl číst vedoucí. A zahrál to do autu a nečetl. Jen si zamudrcoval svoje dva dny, což jsem nekomentovala, protože případnou válku jsem hodlala vést až ve chvíli, kdy by mi to nedali. Otázky jsem zodpověděla, pak se ptal zbytek komise. Profesorka, která se tvářila tak nějak podivně se na mě usmála a zeptala se, k jakému výsledku jsem teda vlastně svou prací dospěla, že na to celou dobu čeká. Tak jsem se jí omluvila, že nervozita je pes, že jsem jim to samozřejmě chtěla říct, ale úplně jsem to zapomněla zmínit.
Nakonec z toho byl milý pokec o něčem, co mě strašně bavilo psát. Vytkli mi, že jsem pitomá, že všechno to, co jsem jim tam říkala, jsem měla do té práce napsat. Tak jsem pokrčila rameny a vysvětlila, že jsem se bála, že by ta práce zněla moc vágně, kdybych přiznala, že jsem se prostě bavila s lidmi o příslovích a pořekadlech a ptala se na jejich znalosti a zkušenosti s nimi.
„Ale slečno, to je zcela oprávněný sociolingvistický výzkum, to ani jinak dělat nejde!“ řekli mi soucitně a vyporoučeli mě ven, že se poradí o výsledku.
Vážení, obhájila jsem za dva. Ze stavu, kdy jsem měla měla jeden posudek zcela zamítavý, se mi povedlo vykouzlit nádhernou dvojku a pocit hrdosti, že jsem to vážně dokázala a jim se to ve finále strašně líbilo. Měla jsem sice připravený s sebou vytištěný e-mail o tom, kdy jsem profesorovi tu práci skutečně posílala, ale nakonec jsem ho vůbec nevytahovala, nebylo třeba. Pogratuloval mi a já si myslím, že mě ve finále nepodrazil tím, že ten svůj posudek nečetl. A že ten jeho byl drsnější než ten překotně čtený oponentkou.
Celý ten riskantní podnik práci odevzdat, když už jsem se s ní tak dlouho mořila, když jsem kvůli tomu v podstatě zabila měsíc začínajícího vztahu, kdy se mnou nebyla zábava a bylo nutné mě krmit a pravidelně odtrhávat od klávesnice a posazovat k seriálu, abych aspoň na chvíli vypla, kdy bylo potřeba mě několikrát utěšovat, že to zvládnu, to všechno stálo za to, že mám obhájeno. A ZA DVA! No do háje, teď jsem mohla být v situaci, že bych ještě půl roku čekala na obhajobu a nedejbože bych musela platit další semestr.
Takže teď už jen státnice z dějepisu. Musím mít druhou komisi a musím to dát. Prostě to dám, není tu jiná šance!
P. S. Jste-li mým studentem, neberte si ze mě inspiraci, díky. 😉