Jen pár kilometrů od Budapešti (přibližně pětadvacet), proti proudu Dunaje, leží malé městečko, kdysi založené srbskými kočovníky, kteří se po řece plavili ze své domoviny za lepší prací a lepším životem. Už proto, že je to tak blízko, chtěla jsem se tam vypravit dřív, ale tradičně – nějak to nevycházelo. Tenhle víkend se sešla skupina studentů, že by bylo super někam vyrazit a dohodlo se právě Szentendre.
Přestože po pátečním máčení v lázních jsme si s kamarádkou nebyly jisté, jak moc se nám bude druhý den chtít, nakonec ráno probíhalo překvapivě hladce a na čas přesně. Do chvíle, než mi došlo, že nemám tramvajenku. A že jsem bez ní jezdila celý předchozí den. Podnikla jsem sice akci kulový blesk – doběhnout domu a zase zpátky, ale šance stihnout domluvený vlak už byla nulová. Naštěstí HÉV (příměstský vlak) jezdí z Bátthányi tér každých dvacet minut, takže zas tak zle nebylo, jen jsme jely samy (jak jsem se později dozvěděla, skupina jela taky později, možná dokonce až po nás).
Městečko sedí malebně rozloženo mezi kopečky. Z jednoho takového, na němž stojí malý kostelík, je vidět rozmanité střechy domků namačkaných na sebe, mezi nimiž se ukrývají schované tajné dvorky a zákoutí. Náměstí s morovým sloupkem (sloupem se to vážně nazvat nedá), obklopené barevnými fasádami a kavárničkami, ještě dneska dýchá atmosférou, kdy byste čekali, kdy trhovci rozloží své stánky a začnou se překřikovat o zákazníky.
Uzoučké kuličky, malé barevné domky, kostelíky, a spousta turistů. Kolem a kolem vypadá Szentendre přibližně tak, jak by vypadalo budínské podhradí mezi hradním vrchem a Gellertem, kdyby se ve třicátých letech 20. století nerozhodlo o asanaci a přestavbě – ke které nakonec nedošlo, zůstal jen veřejný park a Budapešť tak přišla o svůj Montmartre. Jen škoda, že sprejeři mají zjevně v těch tajemných zákoutích ráj – a nejen tam. Snad nikdy jindy jsem neviděla tolik zdevastovaných fasád.
Když jsme město prošly křížem krážem (což moc času nezabralo), rozhodly jsme se pro přesun do skanzenu. Nějak jsme podcenily přípravu a trochu nás zaskočilo, že skanzen je ještě tři kilometry daleko, ale autobus určitě nebude stát tolik, popovezeme se. Na informacích nám paní řekla, že jede ve 14:05. Na papírku, který nám dala, bylo uvedeno 14:35. A paní na zastávce nám řekla, že jede ve 14:20. Ještě že jsme tedy prvně šly koupit lístky a až pak hledaly nějaké jídlo. Po dlouhé době jsem měla zase skvělý langoš, i když jsem se v jednu chvíli lekla, že langošárna už má zavřeno.
Další velkou výzvou bylo správně vystoupit. Na jedné zastávce jsme sice už zahlédly domky skanzenu, ale zastávka názvem nijak neodpovídala tomu, že by tu byl vstup. Tak jsme ještě seděly a čekaly. Když kolem nás prosvištěla zastávka s cedulkou „Szentendre-skanzen“ málem jsem dostala infarkt. Zastávka na znamení… A jak mám vědět, že to znamení mám dát, když ani nevím, co bude příští zastávka?!
Takže pro další zastávku jsem ohlásila plánovaný výstup a naštěstí se ukázalo, že nás to vyplivlo hned u vstupu. Na pokladně jsme dostaly lítostivé varování, že skanzen je otevřený už jen hodinu. Nu, co se dá dělat, tak holt projdeme, co projít půjde a já se třeba časem vrátím. Nakonec jsme prošly skoro celý areál a když jsme tak potkávaly loudavě se táhnoucí návštěvníky v protisměru, říkaly jsme si, jestli jsme to s tou poctivostí moc nepřehnaly. V tu chvíli už byl ale můj návrat jistý, takže na tom nezáleželo.
Areál je ohromný. Přímo obří. Rozdělený na jednotlivé úseky, v nichž navštěvujete jednotlivé vesničky typické pro tu danou oblast. Domky sem byly převezeny ze svých původních míst a i tím je podpořena autenticita takové uměle vybudované vísky. Tím spíš, když nakouknete do světnice a paňmáma v zástěře s lokálními květinovými motivy vám začne nabízet na ochutnávku nějakou tradiční specialitu.
Bohužel hlavní sezona ještě nezačala a bylo už pozdě odpoledne, takže mnoho chalup bylo zavřených, ale jelikož se hodlám vrátit, počkám si, až rozkvetou všechny ty třešňové aleje a kopečky se pořádně zazelenají. S trochou nadsázky se tak dá skoro říct, že když navštívíte tenhle skanzen, navštívili jste celé Maďarsko.