Mám neblahý pocit, že kdyby před těmi 165 léty bylo takové počasí, jako včera, žádná revoluce by se nekonala a bouřlivý rok 1848 by uherskou zemí prošel bez povšimnutí.
Ať tak či onak, když jsem dneska došla k Národnímu muzeu deset minut po údajném zahájení programu a setkala se jen s dělníky rozebírajícími podium, sundanými vlajkami a zmatenými hloučky přihlížejících, vážně jsem se jala kontrolovat, jestli jsem nespala o den déle. Celý týden sleduju natěšené přípravy, a teď to rozebírají než vůbec něco začalo?! Co se děje?! Byla jsem zmatená, ale přičítala jsem to počasí. Sněžilo a foukal tak ledový vítr, že ze mě po chvíli byl ledu.
Zmatená, ale odhodlaná nevzdat se, jsem naskočila do tramvaje a popovezla se. Nikde nikdo, nikde nic. Lidé se trousili kolem, i měli připnuté kokardy, ale prostě… mrtvo. Na nábřeží to vzhledem k otevřenému prostranství, kde si vítr mohl fičet o sto šest, bylo ještě horší. I tak jsem se naivně popovezla na náměstí 15. března, abych byla svědkem nanejvýš oranžových žabiček, které pečlivě odklízely zledovatělé chodníky. No tak! Tady to má žít! Nic. Jen nešťastní restauratéři shazovali sníh z pergol a snažili se zachránit židličky, které už vyndali s vidinou teplých dní.
Aspoň u Parlamentu jsem našla nějaký život. I když k mému překvapení tu postávalo snad víc Poláků než Maďarů. Musím zjistit, co se dělo, nebo jestli je jejich přítomnost na těchto slavnostech běžná? Netuším. O dvě hodiny později už jejich řady rozšířila docela slušná fronta zvědavců na Parlament, který byl přístupný zdarma, jako většina budapešťských muzeí. Bylo mi docela líto vojáků, kteří drželi čestnou stráž u stožáru s vlajkou. Ta se v ledovém vichru plácala tak zoufale, že jsem jen čekala, kdy se utrhne a odletí protestovat do teplých krajů.
Na hrad jsem se nakonec vůbec netáhla. Nahoře muselo totiž foukat ještě příšerněji a tak jsme usoudila, že jestli se tam něco koná, tak nanejvýš akorát tak výstava rampouchů. Vlajky rozvěšené po ulicích se bezmocně motaly do drátů a zachraňovaly si tak vlastní život před rozerváním a nešťastní „revolucionáři“ s trikolorami hrdě připnutými na kabáty se utíkali schovat, kam jen to šlo. Stejně jako zklamaní fotografové, kteří se aspoň konečně podívali do Etnografického muzea.
Až pozdě večer jsem se dozvěděla, že to, co já vztekle nazývala „zimou jak v eskymácký tělocvičně“, dopadlo na Maďarsko víc, než jsem dopoledne tušila a že všechny venkovní akce na počest revolučního výročí byly oficiálně odvolány. Aspoň měla dušička pokoj, že jsem opravdu o nic nepřišla, když jsem se uchýlila do tepla domova, léčit si modřiny od ledu, který na mě ze střechy spadl.
Jen doufám, že na u mě nebude platit revoluční pokřik „Most vagy soha!“ (Teď, nebo nikdy) a že si jednou v budoucnu dnešek vynahradím revolučním 15. březnem v jarním vzduchu.
