Nepovažuju se za fanouška Stranger Things. Fenomén mě potkal, pozdravil, já mu věnovala pozornost, ale naše cesty dál společně nepokračovaly. Stačilo mi, že jsem chápala vánoční trika s rozsvícenými žárovkami a rudé nápisy, tím to pro mě končilo. Nepropadla jsem tomu.
První řada byla zajímavá. Něco nového, jiného, pro mě trochu na hraně, jestli ještě usnu nebo už radši nikdy spát nebudu, ale dobrý. Druhá řada mi přišla jako klasické natahování žvýkačky, dokud je v ní ještě nějaká chuť, ze třetí si nepamatuju vůbec nic. Možná naopak? Ze druhé si nic nepamatuju a třetí mi přišla jako natahování žvýkačky? No nevím. Každopádně oznámení čtvrté řady mě nechalo absolutně v klidu. Můj postoj byl takový, že pokud to doma poběží, možná si k tomu sednu a podívám se, abych byla v obraze. Jenže…
Jenže ten zatracený instagram… Tu fotka, tam video, tu něco… A pak zjištění, že tam bude Jamie Campbell Bower a zvědavost pomalinku vyšplhala až ke stropu. Začlo se mi prohlodávat do hlavy, že bych to vlastně možná chtěla vidět. A jak mě první tři série nechaly v klidu, tahle se do mě zakousla a pořád se k ní v myšlenkách vracím. Strašně ráda bych přišla na to, čím byla jiná, co tam zahrálo na tu správnou strunu.
Jedna struna už zazněla i zde – Jamie Bower je prostě skvělej. Je fakt, že mi to trochu vyspoilerovalo zápletku, ale čert to vem, naštěstí nejsem na spoilery moc háklivá a někdy funguji paradoxně lépe, když spoilery znám. Vím, co se stane, vím, na co se těšit, perte to do mě pod tlakem. I tak pro mě v seriálu zůstalo hodně překvapení, která jsem předem neznala.
Druhá struna ale byla zřejmě překvapivě obtočená kolem Max a jejího vztahu s Billym. Upřímně, koho tenhle kretén v předchozí řadě (ve druhé? ve třetí?) neštval? Koneckonců to bylo i jeho úkolem – být protivný, záporný, rozčilovat diváky i svou mladší nevlastní sestru. Gratuluji, povedlo se. Vlastně si pamatuji minimum z toho, co se kolem něj dělo za příběh, prostě skrz něj promlouval opačný svět (jak se to jmenuje česky?) a na konci zemřel. A Max to nenesla úplně dobře, k vlastnímu překvapení.
Na vztahu Max a jejího bratra byla postavená velká část zápletky této řady a na mě to zafungovalo. Možná to je to, co mi v předchozích řadách chybělo – emoce. Já vím, bylo jich tam hodně, v první řadě z hysterické Winnony Rider emoce vysloveně stříkaly, ale tady byly nějak uvěřitelnější. Možná? Přišlo mi, že se celkově tady v té řadě rozjely víc vztahy, ale ne otravným holčičím způsobem, ale velmi přirozeně. Hrozně oceňuji některé linky, které netlačí na pilu, jen naznačují, nechávají věci v přátelské rovině. A mamina Steve je k sežrání. Ta instagramová myšlenka, že Steve je brácha, kterého si Max zaslouží, je absolutně přesná. Ačkoliv za poslední dny jsem trochu propadla myšlence, že Billy měl Max taky hrozně rád, jen to byl prostě kretén s fakt špatnou výchovou. (Mimochodem – tu myšlenku, co vyroste z dítěte „s chlapáckou výchovou“, bychom měli možná vnímat trochu silněji. To máme Billyho, Henryho… Samé dobré příklady vysloveně vyrovnaných dospělých, co?)
Dobře zafungovala i linka, kdy se El potýkala se šikanou a totální bezmocí. Kterou pak vyřešila hezky po mudlovsku nakládačkou, což bylo fakt impozantní a děsivé. Ale jak jsem jí v tu chvíli fandila… Božský byl Eddie se svým absolutně nepochopeným hudebním vkusem. Docela chápu, že se z toho kluka stal totální hit mezi fanoušky – viděli jste ty jeho oči? V kombinaci s notou, že trošičku dealuje nějaké veselé houbičky nebo co, působily až děsivě, ale asi neznám jiného herce s takhle ohromnýma tmavýma očima. Uhrančivýma, to je ale pěkné slovo.
Takže to máme Steva s božskýma vlasama, Eddieho s uhrančivýma očima, Henryho k sežrání celého… Hm, trochu mi z toho leze, že mám asi slabost pro hezký chlapy, sakra. Tam jsem se dostat nechtěla. Popojedem!
Abych to tu jen nevynášela do nebes, naopak mě dlouhodobě nebaví linka kolem Rusáků. Jasně že mám radost z návratu domělých mrtvých, ale celá ta sibiřská anabáze mě zoooooufale nebavila a spíš rozčilovala. A matně si vybavuju, že právě tohle mě nebavilo už na předchozí sérii. Samozřejmě téma studené války do osmdesátkového seriálu asi holt patří, asi taky bylo potřeba trochu naředit všechny ty demogorgony/vecny/etc., ale vlastně by mi to v tom celém příběhu vůbec nechybělo.
Nicméně mě teď napadla ještě jedna myšlenka k těm emocím. Možná mi tahle řada dala konečně smysl do počínání toho převráceného světa. Proč se to všechno děje, kde se to všechno vzalo, kdo za tím je a tak trochu proč. Možná právě tady mi chyběla nějaká „racionalita“ a zdůvodnění, které v této řadě vyplynulo.
Zjišťuju, že s názorem, že je čtvrtá řada dobrá, patřím spíše do kontroverzního klubu. Když to někde řeknu, vysloužím si nevěřícné pohledy. Jenže copak to fakt neni dobré, když to zlomilo i ty největší “odpírače”? Dobře, to zní asi příliš nadneseně, největší odpírač by to vůbec neviděl. Ale to, že mě tahle řada posunula z pozice tolerance mezi fanoušky Stranger Things taky není špatné.
Ba ne, je to velký špatný, protože se ve finále fakt těším na pátou řadu. Jsem strašně zvědavá, jak to dopadne, jsem strašně zvědavá, jestli jedna teorie bude pravdivá (a já věřím, že ano, otcovství Eleven vážně ještě nebylo zodpovězeno a teď se přímo nabízí), strašně se bojím, že někdo z nich umře (asi jo, co?). Dokonce jsem vzala na milost i tu zatracenou písničku Running Up That Hill, kterou byl instagram na začátku léta přehlcený a lezla mi fakt krkem. Iritovalo mě, jak najednou všichni adorovali něco, po čem 40 let neštěkl pes a teď kvůli pitomému seriálu to zní úplně všude. Jenže nastal přesně ten klasický moment – spojila jsem si ji s nějakou scénou, příběhem a hned ji mám radši. Jo, takže už mi tu v playlistu hraje taky. A úplně nejhorší je, že zcela vážně přemýšlím o maratonu, kdy bych koukla na všechny předchozí řady, konečně trochu pořádně a s vědomím, kam to směřuje.
Zatraceně, jak se stalo, že tu partu děcek najednou taky tak žeru?
