Všichni o tom mluví. O vynálezci atomovky a Barbie. Je to naprosto skvělá prázdninová zábava a všichny vtipy na toto téma miluju. A ačkoliv chci vidět oba filmy, jen za jeden jsem ochotná dát peníze v kině. A když doma prošuměla informace, že zrovna v Praze na Floře se Oppenheimer jako v jediném evropském kině promítá tak, jak to režisér zamýšlel, měla jsem spojence, který nakonec docela ochotně půjde se mnou.
Chvilku jsme tu myšlenku převalovali, kdy vyrazíme, který den bude nejlepší, než jsme v pátek odpoledne zasedli a koupili lístky na večerní promítání. I přesto, že má film tři hodiny, poběží do jedné do rána a někteří mají tendenci v kině usínat i při odpoledním představení… Nevadí, jdeme.
Trochu nás zaskočilo, jak jsou sedadla probraná a nejlepší místa jsou už nekompromisně pryč, ale holt populární film, pátek večer, co se dá dělat. Pak nás taky docela zaskočilo, jak to na Floře žilo. Přestože jsme měli pocit, že jdeme docela brzo, nakonec jsme se do té fronty také postavili, protože něco takového jsme tam ještě neviděli, tak ať to stihneme. Radši. Chytaly mě drobné záchvaty fascinovaného smíchu, jaké stádo se to žene na film a my s ním. Bavilo mě, jak se dali přesně odlišit ti, kteří šli na Barbie a my druzí, kteří jsme nešli na Barbie. Zírala jsem, že jsou obsazené poklady a dokonce někdo kontroloval lístky u samotného vstupu do kina. To už jsem dlouho nezažila – při poslední návštěvě nebyl na pokladnách nikdo, lístek se kupoval u stojanu a kontrola proběhla až u samotného sálu. Ale tohle je prostě událost! A ta si zaslouží zcela jiné zacházení.
Fronta ubývala poměrně rychle, nevyhla jsem se ani panice, že mi někde v tašce zapadl mobil, v němž jsem měla lístky, a že ho nevylovím včas. Ale povedlo se, hrdě jsem nechala pípnout první lístek a honem překlikávala na druhý.
“Počkejte, ukažte mi ještě jednou ten první,” vyzval mě uvaděč.
Všimla jsem si, že mu na obrazovce něco vyskočilo, ale nestihla jsem si to přečíst. Dala jsem mu tedy znovu původní QR kod. A opět oznámení. Něco o tom, že je lístek neplatný…
“Ukažte mi ten lístek celý.”
Zmenšila jsem tedy vstupenku, aby byla vidět celá a uvaděč se mohl podívat na čas. A v tu chvíli jsem to viděla taky.
20:40. Lístek byl na 20:40.
Teď bylo 21:35 a stáli jsme ve frontě, která chtěla vidět film od 21:50. V IMAXu. Ne obyčejnou, ušmudlanou verzi od 20:40.
Prostě jsem koupila špatné lístky. Honem jsme tedy vyrazili k pokladně, jestli se s tím dá něco dělat.
“Bohužel, už je úplně vyprodáno,” pokrčil rameny pokladní. Když ale viděl můj zoufalý výraz, dodal milosrdně: “Vyprodáno je už asi měsíc…”
Jo, bylo fakt hodně naivní čekat, že se dostaneme na promínátí něčeho, co nikde jinde v celé EVROPĚ neuvidíte, nákupem lístků tři hodiny předem. Když jsem pak večer projížděla další možnosti v následujícím týdnu, v podstatě nebyla šance se dostat.
Takže do toho kina jsme fakt vyrazili, ale byla to výrazně kratší návstěva, než jsme čekali.
P. S. Jaktože jsem vůbec koupila lístky na blbý čas a na blbou verzi? Nejspíš tak, že jsem si ze zvědavosti otevřela ještě jednu stránku s běžným promítáním, abych se podívala, kolik rýžují na té super extra unikátní verzi v IMAXu. Jsem přesvědčená, že jsem kontrolovala stokrát, že tuhle záložku zavírám a kupuji lístek na 21:50. Ale jelikož jsem (mo)mentálně v intelektuálním stavu přezrálého hrášku a to samé odpoledne jsem se potupně dlouho snažila narval do zámku špatný klíč… Možné je úplně všechno.