Zatímco deváťáci a potažmo i sedmáci a páťáci zdolávají přijímačky, maturanti se pomalu noří do svých vlastních testů. A jakkoliv je skvělé učit na malé škole, kde i za normálních okolností není místností nazbyt, v tuto roční dobu je to ještě náročnější a pokaždé hrozí, že budeme učit v přístěnku na košťata. Jenže ani ten nemáme, třídy jsou tedy různě vysílány na přednášky a prohlídky, popřípadě se konají sportovní akce. Institutem první záchrany je pak pronajatá místnost ve vedlejší budově, která normálně slouží jako učebna výtvarné výchovy.
Momentálně je tato učebna ve zcela vyklizeném a prázdném domě, který se bude celý rekonstruovat. V praxi to znamená, že jste odsouzeni učit v mírně promrzlé místnosti, kde ještě ideálně schnou kdovíjaké výtvarné substance (psáno se vší láskou k výtvarce ♥).
Minulý týden jsem tak se zděšením objevila výhru Černého Petra a musela do této země zaslíbené přesunout svou hodinu češtiny se třeťáky. Dobře. Nevadí, hodinu tam zvládneme, až maturanti dopíší slohovku, můžeme se na další hodinu přesunout zpět. Však to nemůže být tak strašné.
Když jsme vstoupili do zatuchlého domu, myslela jsem si naivně, že to je ten „smrad“, o kterém všichni ve sboru mluví, když mě před ním varovali. Ta pravá rána mě ale praštila v samotné učebně. Otevřeli jsme na sebe ještě okna, sice to snížilo teplotu, ale zato to zvýšilo množství dýchatelného kyslíku. Nešťastně jsme na sebe hleděli, obě strany si vědomy toho, že k ideálům to má velmi daleko. Studenti zřejmě z mého výrazu vyčetli jistou slabost, okamžitě tedy spustili návrhy, že bychom se mohli jít projít.
V jistém ohledu tyhle momenty naprosto nesnáším. Ta chvíle, kdy vidíte, jak se vám bortí plány jak domeček z karet a víte, že nic z toho, co jste se chystali dělat se třídou, nezrealizujete. Plán byl jasný a jednoduchý: dočíst Edisona. Jenže podmínky se zhoršily pod bod mrazu nejen reálnou teplotou a vůněmi, ale třeba i výškou stropu a akustikou. Poezie je pro studenty náročná i za normálních okolností, natož když se každé slovo odráží od zdí jako hopík a pokud všichni nesedí s rukama za zády v absolutní tichosti, jakýkoliv projev se tříští a zaniká v šumu. Ze všech sil jsem se snažila narychlo vymyslet alternativní plán – mohli by třeba nakreslit ilustraci k tomu, co už jsme zvládli přečíst! Jenže v neznámém prostředí s neznámým vybavením to také není ono. A oči, které se na mě po tomto návrhu vytřeštily, jasně říkaly, že to není vůbec dobrý nápad.
Shrnuto a podtrženo, trvalo mi to necelých pět minut, než jsem podlehla nátlaku a usoudila, že buď se tu můžeme dalších 40 minut trápit, nebo ten čas prostě využijeme jinak. Alternativně. Nekonvenčně. A zatímco se všichni zase hrnuli ze třídy ven, jen jsem si povzdechla, že bych tomu ráda dala alespoň trochu edukativní rámec a nějak reálně tu procházku využila.
„Já bych možná mohla…“ ozvala se jedna studentka a po krátkém vysvětlení začala žhavit dráty.
Než jsem se nadála, šplhali jsme všichni do výšin nad Národní třídu na střechu jednoho z domů (přístupnou střechu). Ačkoliv bylo divné světlo – zataženo, ale přesto člověka pálily oči – ten výhled byl neskutečný. V téhle výpravě se skloubily všechny mé architektonické obsese: možnost vlézt do domu, který není úplně běžně přístupný a vidět jeho interiér + vylézt na střechu a vidět město z výšky + hledat a určovat významné památky Prahy, zejména nejrůznější věže, jak se ve stověžaté matičce nabízí.
Bylo to učitelsky správně? Já nevím. Věřím, že v jistém ohledu ano. Měla jsem rozhodně štěstí, že se z totální anarchie stala menší přednáška o historii Prahy – prošli jsme si, kde co stojí, kudy vedly středověké hradby, jak se město rozrůstalo. Ano, Nezval to nebyl, uznávám. Zároveň věřím, že to mělo i jiné přesahy. Poměrně edukativní rovinu vidím v tom, že nastala nepříjemná situace, kterou bylo třeba efektivně a flexibilně řešit a ustoupit z vlastních plánů i ideálů. Takových situací čeká mé studenty v životě nespočet. A třeba jim tohle ukázalo i to, že se dají řešit – a mnohdy z toho člověk vytěží, protože na takové místo bychom se asi jen tak jindy nedostali. Ani já, ani oni.
Snažím se měnit svůj postoj k životu a nečekaným životním situacím. Snažím se přijímat věci, jak přicházejí a méně vzdorovat, méně se vztekat, mít více otevřenou mysl náhodným řešením. A tady se to, myslím, vyplatilo.
