Asi před dvěma lety, možná třemi, jsem v létě doslova slupla Světla nad močálem od Lucie Ortegy. Česká autorka, slovanská mytologie, pro mě poměrně neobvyklý a neznámý rybníček. Ale příběh se četl dobře, docela jsem se těšila na další díl. K němuž jsem se zatím, kdoví proč, nedostala. Myslím, že za to mohl strach, že se mi třeba ve finále nebude pokračování líbit. Stále si intenzivně pamatuji, jak jsem v nějakých třinácti, čtrnácti zhltla na dovolené s rodiči příběh čaroděje Kedrigerna, poměrně mě to bavilo, ale po návratu už jsem další díly nepřekousala. Zpětně jsem si říkala, že to nadšení způsobila bohapustá nuda – představte si tehdejší svět bez mobilů a internetu, prakticky pravěk. Dalo se akorát číst. Asi jsem se u série Močálů bála podobného vývoje. Jsem blbec, musím si brzy přečíst druhý díl.

Moc je totiž jako kterýkoliv jiný nástroj. Sama o sobě nepředstavuje hrozbu – stává se jí teprve v rukou hlupáků, kteří sebe staví nad ostatní.

Mezitím jsem si ale z Humbooku přinesla Soumrak Edenu. Nevím, jakou mi dával premisu, co jsem od toho vlastně čekala. Asi jsem ani moc netušila, o čem to má být, občas jsem zahlédla něco u autorky na facebooku, zachytila jsem i nějaké poznámky typu „chtěla jsem si po tematicky náročných Močálech trochu odpočinout”. Živě si taky pamatuju post o tom, že „stala se mi taková… věc. Měla to být krátká oddechovka a je z toho samostatný solidní román.” Skoro mám pocit, že u tohohle postu tehdy bylo nějaké hlasování, už si nepamatuji o čem, ale určitě jsem hlasovala pro. Pro vydání, pro vydání klidně před třetím dílem Močálů a já nevím jaké další pro to mohlo být. Každopádně to byla správná volba. (I když možná se to týkalo úplně jiného díla, ale to už je jedno.)

Ctnosti nejsou jednorožci, abys na ně měla věřit. Jsou to hodnoty, o něž musíme usilovat každý den, aby existovaly. Hodnoty, které mají platnost napříč Pozemským světem.

Vítejte v Edenu

Příběh se odehrává ve fiktivním světě Pozemského ráje, v Edenu. Někteří šťastlivci ho kdysi dokázali znovu objevit, znovu osídlit (nebo tam část lidí zůstala? nejsem si teď jistá, pardon), ale prostě Eden existuje paralelně s naším, Noemovým světem, kde se odehrávají naše všednosti, Steinbeck vydal své Hrozny hněvu a jiné knihy, jsme zahledění do mobilů a naše společnost spolehlivě upadá oproti spořádané společnosti Pravověrných. Velmi sevřená a striktní komunita s jasně danými pravidly, která se nepřekračují. Žena zná své místo, interpretované slovo andělů je zákon, Heretici jsou největší zlo. Heretici, naopak velmi svobodomyslná společnost žijící ve vyhrazené části Města, si žijí podle svého vlastního řádu, zvrhle a chlípně a vůbec by je měla spláchnout nějaká príma povodeň, aby byl klid.

V mládí chceme změnit svět, ale časem pochopíme, jak jsme ve skutečnosti malí.

Ada Effron, a.k.a. Adeline Cohen, vyrůstá mezi Pravověrnými, ale původně pochází ze společenství Heretiků. Před sedmi lety ale přišla o celou rodinu, když se do sebe pustily heretické rodiny v boji o moc a ona přežila jen zázrakem a jen proto, že je prokletá a celou tu hrůzu tehdy způsobila svým prokletím. Všichni její blízcí uhořeli, ji vyvedli z trosek domu nezraněnou. Ji a jejího bratra, který nebyl doma. A kterého si na převychování vezme velmi vážený muž a tím dvojčata rozdělí. Ada totiž není vhodná na převýchovu, příliš vzpurná, paličatá, svéhlavá… Prostě zakuklená heretička, která si hodného tatínka nezaslouží, šup s ní do Domova.

Alespoň v takových podmínkách Adu potkáváme. Nic milého a veselého. Holka nešťastná do tohoto světa nezapadá, ale k Heretikům se vrátit je pro ni taky nemyslitelné, koneckonců oni se na ni taky vykašlali a neprojevili o ni jako o heretické dítě zájem. Snaží se tedy zapustit kořeny mezi Pravověrnými, udělat si to tak příjemné, jak jen lze – třeba tím, že se stane členkou chrámového tanečního souboru, čímž v hierarchii trochu stoupne a zajístí si tím o chloupek větší míru svobody. Například možnost nevdat se a nemít děti. Ta hrůza! Snaží se takhle fungovat i přesto, že kdysi přísahala, že svou rodinu pomstí. Jak se ale mstít, když viníkem je ona sama? Ona způsobila ten požár. Maximálně by mohla vypátrat toho, kdo ji proklel.

Mimo Adin přímý vliv se dějí velké dějiny, které ovlivňují celý Eden, který přichází o své kouzlo, ovoce ze Stromu života se nerodí, svět Edeňanů chřadne. Je tedy třeba najít viníka a celkem ideálním terčem jsou všichni, kteří se nějak vymykají. Příliš svobodomyslné ženy s příliš proříznutou pusou, lidé s podezřením na zvrhlou homosexuální orientaci, heretici…

Ctnostné ženy nosily dlouhé vlasy. Ctnostné ženy byly mírné, laskavé, pečující, tiché a poslušné. Ctnostné ženy znaly své místo ve společnosti a přijímaly ho s povděkem. Tohle evidentně nebyla ctnostná žena.

Adě se začne život rozpadat pod rukama. Bratr ji opustil už kdysi, postupně přichází i o to málo blízkých, které si získala v Domově, kde je vychovávána, popřípadě se ukazuje jejich pravá povaha, která není vůbec lichotivá. Zakáz vystupovat v souboru ji úplně zbaví posledních důvodů, proč v této společnosti setrvávat. Potřebuje tedy najít znovu pevnou půdou pod nohama. A tady se začne příběh příjemně rozvíjet; je vidět, jak si Pravověrní svého největšího nepřítele stvoří sami, jak si sami hážou klacky pod nohy a jak postupně vytvářejí zvrácenější a svázanější společnost, kde se naopak čím dál víc lidí ptá, zda toto je ta správná cesta, místo aby slepě následovali příkazy.

S bojem za svobodu muselo jít ruku v ruce převzetí odpovědnosti. Kdo chtěl rozhodovat, musel se vzdělávat. Kdo si nad sebou nepřál dozor, musel jednat správně. A kdo chtěl žít ve společnosti bez hranic, musel si sám stanovit takové limity, aby se naopak on pro společnost nestal rizikem.

Adeline, která se pod vlivem okolností vrací ke jménu, které jí dali rodiče, musí zjsitit, co se skutečně před sedmi lety stalo, kdo za tím stál a jak se pomstít. Co víc, musí zjistit, že pomsta není všechno, že není všespásná a že dokonce není ani tak uspokojivá, jak si dlouho představovala. Cesta k jejímu budoucímu já není vůbec jednoduchá. Inkvizitorský výslech je asi ze všech těch hrůz tou nejméně děsivou, zrada jejích blízkých je daleko bolestivější a brutálnější. Stejně tak jako závěrečné odhalení, kdo vlastně za všechno zlo Edenu může (ne, nečekala jsem to, nechala jsem se opít rohlíkem).

Některá žena ani po manželství a mateřství netouží. Může zkrátka chtít od života něco jiného. Jenže muži mají dodnes kolektivní trauma z Lilith a žena, která se chce řídit vlastní hlavou a nesloužit společnosti jako chodící děloha, je v jejich očích ztělesněním zla.

Ryzí nadšení

Vážně jsem netušila, co od knihy čekat. Chvilku mi trvalo se do ní začíst, zhruba první pětina byla taková rozkoukávací, zvykala jsem si na svět, snažila jsem se chytit, jak všechno funguje a snažila jsem se nenechat semlít tou depkou, v níž Ada musela existovat. Uznávám, že tady jsem měla chvílemi pocit, že bychom se mohli posunout rychleji, je na tom holka mizerně, chápu, popojedeme. Ale v celkovém rozsahu to asi všechno bylo potřeba vykreslit a prožít. Když se ale příběh konečně zlomil a polapil mě, nedokázala jsem se odtrhnout a hltala jsem, jak rychle to jen šlo.

„Pátrání po příčině úpadku nejdřív, chvilka posvátný botaniky potom.”

Adeline je chvílemi hodně paličatá, hodně zahleděná do své pomsty a nevidí doprava doleva, ale vzhledem k tomu, v čem vyrostla, vzhledem k té obrovské frustraci, i jejímu věku, je to pochopitelné. Ona i ostatní postavy se hezky vyvíjely, u některých mě velmi mile překvapovala schopnost kriticky se podívat sám na sebe, zhodnotit, že to, co jsem provedl nebylo úplně v pořádku (teď myslím to udání, na tebe, Zachu, vůbec nekoukám, ty shoř v pekle). Vývoj vztahu mezi Adeline a Rayem byl také kouzelný. Něžný, příjemný, sladký… hořkosladký. Hrozně jsem jim fandila a hrozně jsem jim přála, aby se přenesli přes nastavená pravidla, jak by co mělo a nemělo být. Kašlete na to a hurá do toho! I to jejich vzájemné dobírání se mělo jiskru.

„Svatý Augustýn byl vagínofob,” opáčil Ray s klidem. “nejspíš se bál, že neudrží ptáčka v kleci.”
„Z tvého chování se zatím zdá, že bys sám potřeboval ornitologickou konzultaci.”
„Kdepak, já a můj orel si rozumíme dobře.”
Adě uteklo krátké zachicotání. „Orel? Vážně? Nebude to spíš vrabec?”
„A helemese, jak slečinka čistá lilie žertuje o velikosti ptactva!”

Absolutně mě nadchla volba tématiky. Základem je tady abrahámovská mytologie, biblické motivy, ale všechno je podané tak krásně uvěřitelně, tak realisticky, že jsem jen zírala, jak dokonale to všechno vlastně fungovalo. Jsem zvyklá, že s těmito motivy hodně pracují americké autorky (Cassandra Clare se svými Nephilim mluví za vše), v českém rybníčku jsem tohle asi ještě nepotkala. Což je ale zcela určitě způsobeno spíše mou ignorací. Obecně českou fantasy čtu velmi zřídka a velmi opatrně, protože z ní cítím něco, co mi nesedí. Ale tady… Tady jsem se několikrát přistihla u svých typických zamyšlení „jak to asi bylo řečeno v originálu?”, aby mi záhy došlo, že já to ale čtu v originálu. Tak dobré to bylo. Nechápejte mě teď špatně, věřím, že česká literatura se zlepšuje, Soumrak Edenu už jednoznačně zapadá do velkého stylu moderní fantastiky. Jinými slovy – je to dílo na světové úrovni. Zasloužilo by si překlad a rozhodně by si získalo i zahraniční čtenáře. A rozhodně by si to zasloužilo stejný fanbase jako některé velké zahraniční série, protože kvalitou je to nejen srovnatelné, ale místy i lepší.

Jo, jsem hodně nadšená. Hodně mě to rozsekalo, hodně mě to zasáhlo, padám na kolena a smekám. Určitě je to jedna z nejlepších knížek, které jsem letos četla.

„Uvědomuješ si, že jsou ženy, které o manželství nestojí?“
„Proč by neměla žena stát o manželství?“ rozhodil rukama. „Je to součást našeho životního naplnění. Pro ženy dokonce ta hlavní.“
„Někdo si třeba přijde naplněný sám o sobě a nepotřebuje, aby ho naplňoval někdo další.“

Možná za to nadšení a za ten pocit, že je to dílo přesahující naše hranice, může i zvolení témat, kterým se autorka věnovala. Ano, biblické motivy a tak, ale vlastně to všechno bylo jen hřiště pro poměrně silné myšlenky. V mnoha zamyšleních, která se nachází vždy na začátku kapitoly a pomáhají ilustrovat daný svět, se řeší velká témata, jako je postavení ženy ve společnosti, feminismus, ale i celkově to, čemu jsme ochotní věřit a za jakou cenu (upozorňuji zejména na skvělou esej na straně 315 o Lilith). Vlastně mi Soumrak příjemně zapadl k mému aktuálnímu hltání Ali Hazelwood, která je otázkou feminismu hodně posedlá. Je to překrásná metafora nejen na naši minulost, ale i na přítomnost v mnoha státech světa. Je to odosobněná a zároveň velmi osobní metafora světa, v němž žijeme, a který se možná snažíme trochu přetavit v něco lepšího. A možná je nejvyšší čas konečně dospět a přestat si vlastní hodnotu dokazovat ponižováním ostatních. (str. 408)

Mikrovýtky

Jediné, co mě maličko, úplně nepatrně dráždilo, byla nespisovnost v promluvách některých postav. Nechápejte mě špatně, já vím, tvoření postavy, nemluví jako knihy, trochu je tím charakterizujeme… Ne. Je to čistě můj osobní postoj, ale všichni, všichni mluvíme velmi nespisovně, to už nemá s charakteristikou nic společného. Nářečí, přízvuk, cizí původ… To všechno bych do promluv radostně promítala, ale tohle mě tahá za oči i proto, že občas tím prostě vznikají de facto chyby. A jo, jsem ta trapka co si myslí, že čtení knih pomáhá formovat cit k jazyku a učí cítit rozdíl mezi mladý a mladí. A jo, jsem ten úchyl, co tam ty dvě jediné chyby najde, ale „perzekuovat” a „datumy” mě fakt fyzicky zabolely. 😀

„… Teprve pokud tahle snaha selže a poslední možností bude boj, pak na něj můžeš dělat ramena a přeměřovat si, kdo má delší péro.”
„Moje péra jsou rozhodně delší. Všechny.”
„Jestli mě budeš dlouho srát, ráda ti jedno zkrátím.”

Proč to sem vůbec píšu? Já ani nevím, možná abych si v budoucnu vzpomněla na to, ve které knize mi charakteristika postav pomocí promluv neseděla. Protože jiný důvod to skutečtně mít nemůže.

Je to skvěle, báječně napsaný příběh, který jsem neskutečným způsobem obrečela (jo, brečím u všeho, ale těch posledních dvacet stran mě fakt rozsekalo) a který se dotkl strašně citlivých témat. A vážně jsem v té jedné scéně věřila, že záchrana přijde na poslední chvíli a z noční můry se stane krásně romantický moment. A ono ne…

Silné. Krásné. Skvělé.

Takže po smrti ze mě nebude jen polévka, ale také zdroj síly.
To už aspoň znělo smysluplněji.

***

Pro případné zájemce odkaz na autorčiny stránky . Obrázky jsou drze převzaté z autorčina Facebooku. Protože prostě dobrý fanart jsem ještě nenašla.