Budapešť

Budapešťské rozmazlování

Posledních pár dní jsem si zcela nezřízeně užívala a nechala se rozmazlovat příjemnými maličkostmi. Po všech těch zkouškách, esejích a školním loučení jsem si to nepochybně zasloužila (i když nevím, jak budu oslavovat konec zkoušek příští rok, kdy mě jich čeká asi tak pětkrát tolik… nevadí).

Ve čtvrtek odpoledne přijela kamarádka s přítelem a tím odstartoval můj třídenní pochod po městě. Ono se to možná nezdá, ale Budapešť je vážně velká. Vážně. Takže třetí den už jsem svou nešťastnou nohu za sebou málem jen bezduše vláčela a byla jsem vděčná za každou možnost někde si kecnout. Ale zato chuťové pohárky si užívaly. V podstatě každý den jsme si dopřáli dobrý oběd a, díky mým předchozím objevům, i levný. Potěšilo mě, že mí návštěvníci měli šanci ochutnat snad veškerá základní „typicky maďarská“ jídla a ještě větší radost jsem měla, že jim chutnalo. Což mě koneckonců chutnalo taky.

Bohužel v mém oblíbeném baru na Dob utca mají teď nového číšníka, kterému říkám lesní včela – rozhodně po lokále poletuje stejně zmateně. Pravidelně věští z chytrých papírků na lednici, jestli někomu ještě nedluží nějakou část menu, jestli na něco nezapomněl a občas přiběhne s polívkou, kterou udělali v kuchyni navíc a nabízí ji gratis. I když… zase jsme se jeho zmateností a podivností docela dobře pobavili a rozhodně jsme se u jídla nenudili. A na kvalitě stravy to nic neubralo.

Zlatým hřebem byla páteční cukrárna na Liszt Ference tér. Dalo nám trochu zabrat něco najít, pátrání po mé oblíbené specialitě Gundel palačince jsme po chvíli vzdali jako předem prohraný boj, ale najednou už nebyl plán, kam tedy půjdeme. Až jsme skončili v Café Vian. Uznávám, že ceny tu už byly trochu vyšší, ale moje Gourmand Menu (káva dle výběru a dezert dne), bylo za velmi, velmi rozumnou cenu. Pravděpodobně bych si za takové peníze nekoupila ani kafe ve Starbucks, takže si vůbec nestěžuju. O velmi milém a pohledném číšníkovi ani nemluvě.

V pátek večer jsem domu vůbec odcházela ve fantasticky rozesmáté náladě, kdy jsem měla radost absolutně ze všeho a přitom naprosto bezdůvodně. Prostě jen pro tu možnost být, kde jsem, užívat si dobrého jídla, milých úsměvů a žít z myšlenky, že mám před sebou ještě pořád měsíc, který si chci vychutnat, jak jen to půjde nejlépe. A hodlám pro to udělat maximum.

Víc vysedávání u řeky s čerstvým štrúdlem, víc proskakování pohyblivou fontánou, víc sladkých palačinek a vídeňských káv, víc slunění, víc kouzelných nocí plných brouzdání z baru do baru v rozesmáté společnosti, víc překvapivých svítání, víc ranních lovů na snídani, víc třpytivého Tokaje, víc tance a smíchu.

Budapešť se mi dostala pod kůži a budu se jí jen velmi těžko vzdávat. Velmi těžko. Ale ještě pořád je tu měsíc.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *