Sháněla jsem v Neoluxoru něco zcela jiného, když jsem prošla kolem této knihy a v nějakém záchvatu přesvědčení o vlastní tvořivosti jsem se rozhodla, že si udělám radost i tímhle – kromě toho už jsem v košíku totiž měla Rory’s Story Cubes, nejspíš jsem tedy živelnost chtěla trochu povýšit na nějakou sofistikovanou úroveň. Teprve kolem poloviny knihy mi začalo definitivně docházet, že toto dílo už jednou v knihovně mám, ale ve staré, výrazně tenčí a skromnější (po všech stránkách) verzi.
Autor: Markéta Dočekalová
Název: Tvůrčí psaní pro každého
1. vydání: 2006 (Grada)
Vydání rozšířené verze: 2016, MÁM TALENT
Počet stran: 376 (původní vydání 148)
Nejsem si úplně jistá, co mě na téhle knize rozčilovalo víc. Styl, jakým je psaná, opakování informací a vlastně nekvalita nebo ta neustálá reklama. Poslední jmenované postupem času alespoň částečně ustalo, ale ne zcela. Ale zkusím to vzít popořadě, souhrnně a teprve později kriticky.
Jak už jsem psala, jedná se o rozšíření knihy, která původně vyšla už v roce 2006. Hlavním cílem je seznámit čtenáře, a tedy pravděpodobně lidi, kteří mají zájem na sobě a svém psaní trochu pracovat (což by si měla autorka uvědomit), s tím, co to obnáší tvůrčí psaní, poučit je o tom, co obnáší vydání vlastní knihy a v neposlední řadě udělat trochu pořádek v žánrech a útvarech, zejména publicistického stylu. Což je nesporně chvályhodné, protože spousta lidí se spokojí s označením „článek“ a dál už neřeší, co jim z klávesnice vylezlo. Patřím k nim a spoustu svých blogových postů bych zkrátka nikam úplně nezařadila, prostě články, maximálně nějaké deníčkové, reportážní, recenzní – možná – záležitosti.
Kromě celistvého přehledu je každá kapitola doplněna pár cvičeními – bohužel dost monotématickými. Nejdřív si přečtete jeden, dva kvalitní kousky (z pera samotné autorky nebo jejích nesmírně nadaných žáků), pak jeden dva nekvalitní kousky, u kterých máte rozhodnout, která z nabízených chyb se tu vyskytla (někdy mi to přišlo značně nevyčerpávající a kritizovala bych víc) a nakonec dotazníček, který má čtenáři pomoci utřídit myšlenky. Většinou ve stylu „Co se kolem vás zajímavého stalo, o čem byste mohli napsat fejeton / reportáž / zprávu?“
Nejspíš pro přehlednost je text přerušován rámečky a „vycucnutými“ poznámkami. Tady možná začnu s kritikou. Rozhodně není špatné doplnit text stručnými shrnutími toho, co bylo řečeno. Problém nastává v momentě, kdy si něco přečtete, pak očima přeletíte souhrn, abyste v dalším odstavci až dvou četli znova tytéž informace, jen řečeny trochu jinými slovy, ale de facto zcela totožné.
Někdy toto opakování splyne a člověk ho celkem přijme, ale když už se potřetí opakuje procentuální výčet toho, jak by která část příběhu měla být rozsáhlá, praští vás to do očí. Trochu víc mě pak ještě dostalo opakování bodů, které mají začínajícím autorům pomoci při psaní příběhu. Srovnejte:
5. U filmového příběhu byste měli dodržovat zásadu, že postavy říkají jenom to, co není možné ukázat. Toto pravidlo můžete porušit jen v případě, že dialog postavu jasně charakterizuje.
8. Každý dialog použitý ve filmovém příběhu musí splnit jeden z těchto účelů: buď posune děj kupředu, nebo jasně charakterizuje postavy. Pokud ne, zrušte ho. Je zbytečný. … (Bod pak pokračuje komentováním funkce dialogu v psaném příběhu).
Jinými slovy, kdyby se vypustil bod 5, nic by se nestalo. Když si ještě představíte, že se jedná o přehledný souhrn toho, co už bylo napsáno, určitě pochopíte moji únavu z neustálého čtení toho samého dokola.
Moje trpělivost byla napínána ještě víc ke konci knihy, kde začalo zcela nepochopitelně docházet nejen k opakování informací, ale zcela školácky k opakování slov. A to v takové míře, že mi chvílemi cukalo v koutku a chtěla jsem červeně škrtat. Další příklad za všechny:
„Kromě základní struktury příběhu… je pro autora také nesmírně důležitý žánr. Než totiž začnete příběh budovat, musíte vědět, jaký žánr to má být. Ať si vyberete jakýkoliv žánr, jednu věc si pamatujte: Ze všeho nejtěžší je žánry kombinovat. Plyne z toho dobrá rada – začátečník by nikdy neměl kombinovat žánry. Potřebujete totiž velkou zkušenost a praxi. Takže se jasně rozhodněte, zda budete psát komedii, drama nebo cokoliv jiného, ale volte pro začátek čistý žánr a nekombinujte!“
Myslím, že není třeba zdůrazňovat, že slovo žánr se trochu přemnožilo.
Bohužel opakování se podepsalo i na tom, že bylo výrazně cítit autorčinu neschopnost držet se vlastní terminologie. V jedné fázi knihy vysvětlila, že dnes už jsou pojmy jako úvod-stať-závěr přežitkem a modernější (a vůbec bych se tomu nebránila) je pojmenovávat jednotlivé části příběhu situace-komplikace-závěr/rozuzlení. Vlastně už v téhle první fázi nedokázala dát jednoznačné slovo. Na následujících stránkách se neustále střídaly variace „v úvodu, nebo jak dnes říkáme v situaci…“, „v situaci, nebo tedy v úvodu…“ a podobně. A to nezmiňuji hloupý překlep, kdy při prvním seznámení s touto terminologií vzniklo slovo „komplice“, což bohužel i zní jako skutečné slovo.
Některé chyby v textu byly pochopitelné a snad i relativně omluvitelné. I když nevím, jestli je vhodné do ukázkového zdařilého textu zamotat chybu, která naprosto zpřehází osoby a jejich výpovědi, kdo tedy mluví. Někdy bych vzorové texty těch „úžasně nadaných“ žáků rozdělila na více odstavců pro přehlednost, ale to může být moje vlastní úchylka, kdy jsem přesvědčená o tom, že myšlenky by se měly oddělovat a pisatel by měl čtenáři vycházet vstříc. Také bych trochu šetřila vykřičníky, napříč celým textem. Je to znaménko velmi agresivní a ve většině užitých případů nejen že nepůsobilo dobře, ale vlastně bylo asi až zbytečné. Tečka by fungovala stejně dobře! (Doufám, že cítíte ironii v tom vykřičníku.)
Až úsměvně působilo, když autorka radila, abychom nedělali ze čtenáře pitomce a nezabředávali do bezduchého vysvětlování primitivních věcí primitivním způsobem, a pak k tomu sama sklouzla ve větě: „Bylo to silné a velké vyvrcholení celého příběhu, kterému odborně říkáme klimax.“ To už jsem si brblala pod vousy, že snad nejsem debil, s odpuštěním.
Čímž se dostávám k tématu, které mě na celé knize dráždilo asi nejvíc (dobře, ještě bude jedna část, která mi pila krev, ale tohle asi pořád vede). Ke konci knihy už mě vysloveně vytáčelo, jak mi autorka neustále podsouvá, že ví, co si myslím, jak se akorát chovám a že je to úplně špatně! Celkový její postoj vyzníval, že každý, kdo si tuto knihu koupil, je tydýt, který má představu, že si sedne ke stolu, nikdy nic nenapsal, a teď si jen tak z prstu na první dobrou vycucá celý román a všichni si z něj sednou na zadek. Je to neuvěřitelné, ale troufám si tvrdit, že po takovéto naučné literatuře sáhnou i lidé jako já, kteří už nějakou tu větu napsali, dobře, možná sobě do šuplíku nebo maximálně na blog, ale o psaní už mají nějakou představu. Nebo jsou to dostateční čtenáři na to, aby tušili, kolik sil stojí za tvorbou díla. Prostě lidé uvědomělí a realističtí, nikoliv pouze naivní plácalové. Já sama jsem po knize sáhla pro radu, inspiraci, nápad. Ne proto, aby mi někdo dal radu a pak mi řekl, ať se jí nesměju. Proboha, jsem velká holka, už se ovládat umím a pokud mi někdo napíše, že je celkem dobré udělat si nástěnku s přehledem postav a jejich vztahů a dějů, tak se nad tím zamyslím jako nad zajímavým nápadem a maximálně se budu mračit, kam bych si takovou príma věc dala. Tak mi nenuťte, že si teď určitě klepu na čelo. Neklepu!
„Zřejmě se teď usmíváte a říkáte si: „No to je tedy objev!“
„Nejspíše se teď usmíváte a říkáte si to je mi ale novinka. Samozřejmě že spisovatelé píší!“
„Nebuďte tedy ješitní.“
„Nesmějte se…“
Jen na ukázku pár vět, jakými autorka mluví se svými tupými čtenáři, o kterých si nejspíš myslí vážně jen to nejhorší.
Poslední, ale neméně závažná výtka, kterou bych měla na skladě (a to se bojím, že jsem stejně na něco zapomněla), je jednoduchá žádost o skromnost. Ani se moc nedivím, že kniha od prvního vydání tak nakynula, protože narvat do textu tolik reklamy na sebe samou přeci jen nějaké místo vyžaduje. V první fázi jsem to brala sportovně, i když mě to trochu zarazilo. Říkala jsem si, že jelikož si tu knihu napsala, proč by si tam neudělala reklamu na svou agenturu, na své lidi, na svou práci. Samozřejmě, že chce přilákat klienty. Navíc mě uvádí do svého díla, tak kde jinde si trochu pohonit ego, že? Pak úvod skončil a poznámky se objevovaly dál. Ok, v části, kde žádala své zaměstnance o pár slov k tématu „jaké typické chyby začínající autoři dělají“, proč ne.
Vrchol ale nastal, když jsem se prokousávala ukázkovým rozhovorem. Protože tupý čtenář si nedokáže představit, jak vypadá monologický rozhovor (dobře, tohle může být náročnější), předložila autorka své vlastní dílo (aniž by to uvedla), rozhovor s populární a úspěšnou spisovatelkou. Celý text celkem hezky plynul, docela se zájmem jsem chroupala až do zcela nevhodného momentu, kdy mi bylo za autorku trapně:
„Zmiňuji také Marcelu Mlynářovou, která sice vydává jinde, ale patří k mým nejúspěšnějším absolventkám kurzu tvůrčího psaní“.
V celém tom textu zaměřeném na zpovídanou to najednou působilo jako facka. Moc se nenechávejte unášet, moje studentka je nejlepší z nejlepších. Co to tam vůbec mělo co dělat?! Vnucená, protlačená informace, která působila všelijak, jen ne přirozeně.
Shrnuto a podtrženo, ve finále jsem knihu dočítala už snad jen proto, abych se mohla vyřádit v komentáři k ní. Je pravda, že čím hlouběji jsem v knize byla, tím víc jsem si uvědomovala vlastní potřebu poznačovat si chyby a nedostatky a jednoduše věci, které mě dráždily a ke kterým jsem se chtěla vrátit. Nemůžu říct, že by mi nic nedala, určitě jsem narazila i na pár zajímavých myšlenek a nápadů, na inspiraci ani moc ne, ale zato jsem si třeba srovnala některé informace v hlavě, které už se od dob školy rozutekly a promíchaly dohromady. Myslím, že si v knihovně půjčím i druhý díl věnovaný čistě uměleckému stylu, románům a novelám, ale spíš aby mi něco neuteklo, než že by na mě autorka zapůsobila.
Závěrem už jen historka: Zatímco studenti psali test a já je po očku hlídala, dočítala jsem kapitolu v knize. Jedna studentka se mě po dopsání zeptala, co že to čtu a já jí to řekla i se svým nepříliš nadšeným komentářem. Skoro mě až potěšilo, když se přiznala, že kdysi chtěla jít k paní Dočekalové na kurz, dokonce se přihlásila, ale ve finále se jí to krylo se školou a tak nemohla, jenže e-mailová komunikace s ó-velkou-lektorkou byla tak nepříjemná, že jí to odradilo zkoušet to kdykoliv znova. Potvrdila mi tak můj dojem, který se pomalu, ale jistě budoval, a sice, že mi tato paní není sympatická a její kurzy a služby vyhledávat nebudu