Autor: Iva Rozé
Název: Rande aneb měsíc lásky s nepřetržitou kocovinou v zádech
Vydavatel: Pejdlova Rosička, s.r.o., 2015
Počet stran: 219
Původně jsem si za konec školního roku chtěla udělat radost Bábovkami od Radky Třeštíkové. Jenže pak jsem začala váhat, ve strachu, co když nejsou tak skvělé, jak doufám, a nastalo by zklamání ze zakoupené knihy, čemuž jsem se v tomto případě chtěla skutečně vyhnout. Druhým hřebíčkem do rakve mého rozhodnutí bylo kafe s kamarádkou, která se mi pochlubila, že si koupila knihu Rande: „Však víš, od Rozé, jak to vycházelo v Reflexu…“
Zastříhala jsem ušima. Minulý rok jsem se o projektu a článcích Ivy Rozé dozvěděla přibližně podobně – na kávě s kamarádkou. I když jinou. Tehdy jsem se čerstvě vrátila po půlroce ze Španělska, v Praze bylo naprosto stejně nedýchatelně jako v Seville a já se nad studenou limonádou poprvé doslechla o někom jako je Iva Rozé a o jejím šíleném nápadu prorandit květen a pak o tom psát do časopisu. Protože zahodit takový materiál, který se jí povedlo nasbírat, tuhle téměř až sociální sondu do mužského randícího světa, by bylo mrhání možnostmi.
Už od začátku, z vyprávění, mi byl sympatický autorčin postoj k mužům a jisté zoufalství nad českým rybníčkem. Některé postřehy, které mi kamarádka vyprávěla, jako by mi četla z hlavy. Vlastně to bylo spousta názorů a dojmů, kterým jsem do té doby já sama formu slov nedala, protože jsem úplně nevěděla jak.
Hned ten den jsem tedy začala shánět a lovit, běhat po knihovnách a sbírat po známých, abych dala dohromady všechny díly celého seriálu, v němž většina mužů byla jeden po druhém rozepsána. Upřímně jsem se u toho bavila a nemohla jsem uvěřit tomu, v kolika věcech se s autorkou shodujeme.
Knižní, bohatší zpracování
Kniha, která teď čerstvě vyšla, je postavená na tom samém. Na měsíci randění. Vlastně téměř doslovně vychází z původních článků, ale přeci jen knižní zpracování nabízí autorce více prostoru. Nejen na jednotlivé kandidáty „pro život“, ale i na vlastní sebereflexi a delší úvahy o vztazích.
Hned v úvodu se čtenář dočte něco málo o autorce. Zejména o asi poměrně důležitých momentech jejího života, které ji formovaly a které ji dovedly až do bodu, kdy se k celému projektu na základě jedné hloupé poznámky rozhodla. Líbilo se mi drobné opovržení nad naší českou touhou po normálnosti v kontrastu s americkou snahou být co nejméně normální a za každé okolnosti vyniknout. Ne že to by bylo úplně všespásné a ne že by americké „jedinečnosti“ také nebylo mnohdy až moc, ale na druhou stranu na tom něco bude – když u nás někdo vybočuje, „není tak docela normální“ a všichni na něj koukají podezřele, případně až skrz prsty.
Pro knihu je ale důležitější text inzerátu, kterým si chtěla autorka zajistit přísun mužů na každý květnový den. A tentokrát nechybí ani nástřel toho, jak na to lidé reagovali a jak se internetový svět vtipně rozdělil na fanoušky a zaryté odpůrce. Další celkem trefná poznámka – celý tenhle projekt rozpoutal diskuzi vášnivější, než všechny autorčiny „intelektuální“ články o situaci na Blízkém východě dohromady.
Jak jsem už nastřelila – každému adeptovi, který se projektu rozhodl zúčastnit a podstoupil tak to děsivé riziko, že o něm někdo bude psát, byla věnována vlastní „kapitola“. Ale samozřejmě nechyběla ani relfexe následků předchozího večera. Výhodou knihy je, že tu bylo podstatně více místa a autorka se tak nemusela omezovat jen na ten prostý výčet mužů, se kterými byla na rande. Mohla se víc zamýšlet nad národnostními rozdíly, konfrontovat vlastní zážitky s poznatky posbíranými na různých cestách (například z psaní knihy o svatebních rituálech). Celkem zajímavě vystihla rozdíl mezi Jižany a Seveřany, mezi jejich přístupy k namlouvání a partnerství. A samozřejmě asi nejvíc reflektovala autorka rozdíly mezi Čechy a cizinci obecně. Někdy až bolestně trefně – zatímco Portugalec žijící v Lucemburku kvůli jednomu rande jede do Bruselu, pro českého chlapa je problém dojet z Dejvic na Letnou. Obecně z toho Češi nevycházeli úplně vítězně (někteří se odmítali táhnout až na Vinohrady, když z toho nebude ani sex, další radši přišel i se psem, jiný pro jistotu nepřišel vůbec). A když už nějaký za něco stál, bylo to takové polorande, protože adept byl vlastně ženatý – jinými slovy, jak autorku ujišťovaly kamarádky hned v úvodu – v jejím věkovém rybníku už jsou všichni chlapi rozebraní. A ti, kteří nejsou, jsou buď gayové a nebo absolutně nepoužitelní.
V závěru zbylo tentokrát podstatně víc místa na nějaké zhodnocení celé sebevražedné mise, výzkumného tažení. Zbylo místo na jednu nečekanou romantickou pohádku, na přízemní rozlousknutí, kdo je vítězem a na hořkosladké zjištění, jaká je realita.
Pobavilo mě, že ve finále místo jednoho vítěze našla několik potenciálních nápadníků a problém spíš nastal v tom, že je potřeba si vybrat. A jak všichni víme – čím víc možností, tím hůře se vlastně vybírá. Možná to tedy s tím zoufalstvím nad přebranými chlapy v dané věkové kategorii (podle mě může být tou věkovou kategorií naprosto kterákoliv věková kategorie) není tak horké a dá se najít i kvalitní materiál na randění (a třeba i něco víc).
Přesto mě závěr asi trochu zklamal, protože to, pro co se autorka rozhodla, mi přišlo až příliš jednoduché, prvoplánové a jasně „bez budoucnosti“. Ne že bych čekala, že se vážně povede touhle cestou najít partnera pro zbytek života, na druhou stranu jsem se ani nedivila téhle volbě, ale nebylo to zkrátka úplně ono. Což se nejspíš nezdálo jen mě, takže úplné zakončení dává naději, že vlastně nebylo řečeno vše, že si některé věci nechává autorka pro sebe, možná aby nic nezakřikla.
Kniha rozhodně není kdoví jak náročná. Příjemné oddechové čtení na léto, které pobaví a občas přiměje se zamyslet. I přes nepříliš hlobokomyslný nástřel autorka z tématu vyždímala to nejlepší. Protože prorandit měsíc, to už je nějaký pytel zážitků a podnětů k přemýšlení.
Citace:
„Dělat rozhodnutí na základě toho, co si pomyslí lidi, je nejkratší cesta k životní nespokojenosti, jakou znám.“