Autor: John Green
Oficiální název: The Fault In Our Stars
Rok vydání: 2012 (USA), 2013 (ČR)
Nástin děje
První, co je o téhle knize dobré vědět, je skutečnost, že vypráví o dívce s rakovinou. Jak sama Hazel říká, rakovina je ale jen vedlejší produkt žití. A na to nakonec stejně všichni umřeme. Jen jí byl ten čas vymezen značně skromněji než většině lidí. Hazel je skvělá chytrá šestnáctiletá holka s osobitým smyslem pro humor a s hlubokou a hluboce lidskou filosofií, s jejíž pomocí bourá i Maislowovu pyramidu hodnot. Je to prostě jeden velký nesmysl, že nemocný člověk by nemohl toužit po krásnu obohacujícím jeho život. Rozhodně to ale není kniha o smrti.
Jednoho úplně obyčejného dne na úplně obyčejném podpůrném sezení lidí (a hlavně dětí) léčících se více či méně úspěšně s rakovinou, potká Hazel Augusta. Augustus je kamarád snad jediného podobně naladěného člena podpůrné skupiny, který spolu s Hazel okatě trpí, když vedoucí skupiny procítěně hovoří o tom, jak musí být silní a bojovat a prožívat každý den naplno.
Čtete s vědomím, že tahle knížka nedopadne dobře. Nemá k tomu ani ten nejmenší předpoklad. Skončí smrtí, tak jako všechny naše životní příběhy. Jenže hlavní hrdinové nemají šanci prožít spolu šťastný život a zestárnout spolu, od začátku je jasné, že je jim vyměřen jen krátký čas a Hazel si dokonce říká, zda má něco takového vůbec cenu. Protože jediné, čeho tím dosáhne, je skutečnost, že na svůj seznam lidí, kterým její smrt ublíží, může přidat dalšího.
Nejsem si jistá, v které fázi knihy mi došlo, že to všechno možná bude úplně jinak, než jsem si od začátku myslela. Potoku slz jsem se ale neubránila, ačkoliv přišly mnohem dřív než na samém konci. Konec byl smutný, samozřejmě, ale měl i špetku podivné naděje, že všechno má svůj smysl. I když tohle jejich zamilované nekonečně bylo menší než jiná nekonečna, stálo za to ho objevit a okusit.
Ze začátku jsem přemýšlela, že je zajímavé, že některé knížky vlastně nemají kdoví jaký napínavý děj. Žádné velké záhady, žádné střílečky, žádná velká nebezpečí, žádná tajemství nebo otázky konce světa. Jsou to jen příběhy ze života, jaký by mohl prožít opravdu kdokoliv. Ale nakonec se ukázalo, že i tady se najde nadstavbový příběh, který na chvíli přiměje Hazel i Augusta zapomenout na nemoc.
Klady a zápory knihy
Nebudu knize vyčítat, že nekončí happyendem. S tímhle vědomím jsem šla do četby samotné, nebylo by fér něco takového autorovi vyčítat. Naopak. Ta kniha je skvělá. Jednoduše. Je vtipná, zábavná, mnohokrát mě rozesmála a byla nabitá nenásilnými, ale zajímavými postřehy a myšlenkami. A samozřejmě jsem si u ní pobrečela. Dokonce jsem jí musela v autobuse odložit, protože se mi vážně nechtělo slzet před všemi těmi cizími lidmi. Ale copak se tomu dalo ubránit? Já to rozhodně nesvedla.
Snad jediný zápor, který mě ke knížce napadá je ryze hnidopišské rejpalství směřované k českému vydání. Bylo vážně nutné z milého anglického paperbacku udělat hardcover se supertěžkými stránkami potištěnými písmenky jak z Mé první čítanky? Vážně lidi, možná je to oficiálně knížka pro teenagery, ale ani ti nepotřebují, aby si jejich knížku přečetla i babička na druhém konci autobusu, natož my dospělí (kdy jsem se dostala do stavu, že o sobě vážně přemýšlím jako o dospělé?). Paperback s normálním písmem, obyčejným recyklovaným papírem a skromnějšími rozměry by mi byl prostě milejší. (Oprava, v angličtině existuje v hardcoveru taky, ale v angličtině mají lidi aspoň na výběr.)
Každopádně teď už zbývá jen doufat, že k záporům se nepřidá i filmové zpracování, které se právě natáčí. Protože pokud se nepletu, a jakože asi nepletu, John Green je autorem i Cesty do divočiny. Knihu jsem nečetla, přiznávám (a teď o tom dost uvažuju), ale film mi přišel příšerný.
Citáty
• Bez bolesti by člověk nepoznal radost.
• I za pár měsíců se dá prožít malá věčnost a některá nekonečna jsou větší než jiná.
• A já se zamilovala, jako když člověk usíná: pomalu a pak najednou docela.
• „Dnes jsme zavřeli do láhví všechny hvězdy vesmíru, moji mladí přátelé.“
• „Bylo to počasí, jaké člověku po dlouhé zimě připomene, že svět sice nebyl stvořený pro lidi, ale člověk byl rozhodně stvořen pro svět.“
• „Nedokážu dát myšlenky dohromady. Moje myšlenky jsou jako hvězdy a já v nich nedokážu rozpoznat souhvězdí.“
• Svět není továrna na splněná přání.
• „Dobrý?“ „Dobrý.“