O cestě do Říma jsme doma mluvili už docela dlouho. Konečně se naskytla možnost urvat se někdy v průběhu roku, nikoliv až v létě, kdy tam bude na padnutí, a vyrazit. Zároveň byly letenky celkem elegantním řešením narozeninového dárku. Oba nás tam lákala historie, antické památky i kultura, chuť na dobrou pizzu a touha objevit zase po čase něco nového. To všechno Řím nabízí, ale ve výsledku je to tak roztodivná směsice všeho, že ve mě ještě pořád trochu vře nejistota, s čím jsem se vlastně vrátila.I proto jsem si musela dát pár dní oddych, než se mi to povedlo složit do článku.
Květen se nám zdál jako dobrý měsíc na cestu do středomoří. Letenky už bohužel nejsou nejlevnější, ale ještě se to dá, hotely jsou zaplatitelné a teplota snesitelná. Plány mi poněkud překazilo to, že po celou dobu našeho pobytu mělo více či méně pršet, takže z balení kufrů se nakonec přeci jen stala panika. Jelikož jsem ale měla k dispozici jen dvě příruční zavazadla, musela jsem to nějak zvládnout a vejít se s minimem co nejpraktičtějších věcí.
Rozkoukání se (pondělní, den 1. )
Dorazili jsme na Fuimicino a letištním shuttlem, který jsem objednala v jistém předstihu (možná úplně zbytečně, popravdě), jsme se dostali na vlakové nádraží Termini. Odtud jsme to měli do ubytování jen necelý kilometr, i když už během té krátké cesty začalo lehce poprchávat.
Na ubytování nastal drobný problém, když nás zmatená recepční (anglicky to moc nešlo) šoupla na pokoj bez balkonu, což jsem nesnesla a vydupala si pokoj s balkonem – správně asertivní metodou zaseknuté desky, že my si ale zabookovali pokoj s balkonem. I fráze „mně je ale jedno, že máte jen jeden pokoj s balkonem“ padla. Přišla tedy změna, odnesli jsme svojí bagáž vedle, pokochali se svým metrem čtverečným balkon a mikro koupelnou a vyrazili do světa, obhlédnout první krásy města.
Za mrholení jsme přes zaneřáděný park došli ke Colosseu, kde mě okamžitě vyškolila ulice a velmi rychle jsem pochopila, že nesmím reagovat na nikoho, kdo na mě začne mluvit. Většinou se totiž jedná o pouliční nabízeče čehokoliv, momentálně v deštivém počasí zejména ponč a deštníků. „Pončíto“ se stalo heslem celého pobytu, i s ohledem na množství srážek. Nepopírám, že jsem se trochu poťouchle bavila, když se najednou všichni prodejci začali freneticky pohybovat, nejdřív utíkali na jednu stranu, uprostřed běhu náhle změnili směr na druhou stranu, do toho jim žabka podklouzla na mokrých kamenech (které nepochybně pamatují i poslední císaře), zavrávorali, popadli upadaná pončíta a mizeli za nejbližším rohem, případně se převlékli za popelnici v domnění, že je policie nevidí.
Nijak jsme svoji aktivitu první den nepřeháněli, i tak se nám povedlo nachodit slušnou vzdálenost pouhým rozhodnutím obejít Forum romanum kolem dokola, abychom zabili čas, než se setkáme s kamarádkou, která v Římě tráví svůj Erasmus. Nejenže chudák neznala kolem dokola jediné místo, kam si jít sednout na pivo, ale ani drink si vlastně nechtěla moc kupovat, aby vůbec vyšla s penězi… Toliko drobná rýpavá poznámka k současnému tématu Erasmák = vyžírka evropských financí.
Večer jsme zakončili na zahrádce baru kousek od našeho ubytování a v dešti pak doprovázeli kamarádku k metru.
Colosseum, Forum romanum a déšť. Hodně deště. (úterý, den 2.)
Vyrazit tak, abychom u Colossea byli v půl deváté, jsme rozhodně nezvládli, i ta devátá nám dala zabrat, v půl desáté už ale vyhlašovali stop stav, takže se to rozhodně vyplatilo si pospíšit, co to šlo. Muž sice v první chvíli úplně nechápal, kde je výhoda našeho skip-the-line lístku, ale jen co jsme došli do stínu sloupů a před námi se rozvlnil had nedočkavců, pochopili jsme, že i toto byl dobrý krok.
Památku samotnou jsme obešli kolem dokola snad dvakrát, zejména ve snaze najít cestu do podzemní části. Nakonec jsme zklamaně objevili informaci, že dolu je možné se dostat jen s průvodcem, takže nám zůstal suterén antického divadla utajen. Zato ty skvělé schody, ze kterých mě bolela stehna až do konce výletu, jsme zdolali asi pětkrát. Nahoru a dolu, kolem dokola a ještě jednou. I když si myslím, že mám docela dobrou fantasii, tady mi dalo docela zabrat představit si, jak kdysi místo vypadalo. Anebo to možná nešlo pro to množství turistů všude kolem.
Ještě horší situace nastala cestou na Forum Romanum. Původně jsme mysleli, že začneme u vstupu přes Via Sacra, ale jelikož se odtud kroutila fronta až málem zpět ke Colosseu, podnikla jsem rychlou výzkumnou expedici a našla vstup stranou, pod Palatinem. Tady ani noha, batoh nám zkontrolovali během vteřiny. Tedy, během dvou, protože ve druhé si pan policista všiml, že mám pod svetrem v batohu schovanou panini od snídaně a ačkoliv jsem mu nerozuměla ani slovo, ten úsměv a řeč těla mluvili za vše a já horko těžko musela bránit naší skromnou sváču, aby si ji nevzal jako úplatek.
Po zážitku z Colossea jsme tady usoudili, že by se možná hodil audioguide. Navíc jsme podlehli mylné domněnce, že k němu dávají i plánek celého prostoru, takže po krátké úpravě vzhledu vyhrnutím nohavic (přes slibovaný déšť teplota vzduchu stoupala) jsem doběhla pro audioguide, vyplázla dalších 7 €, ale plánek stejně nedostala. Na starém telefonu přece mapka je, to vám stačí. Popravdě, nestačilo.
Vyrazili jsme prvně na Forum, u čísílek jsme poctivě poslouchali monotonní hlas výkladu, ale vlastně jsme se dost dezorientovaně plácali od kamene ke sloupu, beze smyslu, a rozhodně bez příběhu. Nejsmutnější zjištění bylo, když už památek, které na našem vypůjčeném chytrém telefonu vypadaly nejzajímavěji, zastavila velkolepá cedule S. U. P. E. R., tedy potřebujete speciální lístek, abychom vás tam pustili.
Čím hlouběji jsme se na horkém slunci propracovávali, tím méně mě to bavilo. Upřímně, nejsem kdovíjaký fanoušek antiky. Spíš naopak. Učím ji jen proto, že musím, a že, dobře, nějaký základ naší civilizace tam je, ale celkově mě zas tak neoslovuje. Na Palatin už jsem se tedy škrábala téměř z povinnosti a každá další zavřená s.u.p.e.r. památka mě vytáčela víc a víc, stejně jako to, že jsem v našem motání se neviděla smysl a po určitém čase jsem vzdala zoufalství, že nám určitě něco uniká, protože na tak rozlehlém prostoru bych prostě potřebovala plánek, a té anarchii jsem se prostě odevzdala.
Kolem druhé už jsme bloudění měli dost, šli se najíst zpátky do naší ulice a jelikož na konci našeho oběda přišel ten slibovaný déšť, rozhodli jsme se inkriminovanou dobu 15 – 17 strávit na pokoji, trochu si odpočinout.
Jenže ještě v šest pršet nepřestalo. Chytrá aplikace ale tvrdila, že už to končí, po šesté by měl být klid. Takže moje neklidná dušička, které prostě vadilo lelkovat na pokoji, vyburcovala akci vyrazit do centra. Abych předešla tomu, že úplně promokneme, chtěla jsem to vzít přes středověké kostely s raně středověkými mozaikami.
Ani k těm jsme nedošli. Ještě v naší ulici, ale už bezpečně z dosahu hostelu, začalo pršet tak, že i přes deštník a nepromokavé bundy, jsme byli během vteřiny oba promoklí na kost, mokré kalhoty, mokré čvachtající boty, promoklý batoh. Zaběhli jsme pod první pergolu jakési pizzerie, kterou jsme našli, ale jelikož se k nám po slušně vypadající slečně a tuctovém kravaťákovi přidal jakýsi bosonohý podivín, který si občas vykřikoval sám pro sebe, přeběhli jsme do nedaleké kavárny, abychom přečkali ten největší slejvák. Zaplavovalo mě zoufalství. Tři dny v Římě a já sedím v jakého tuctové kavárně s výhledem na rozkopanou zapadlou ulici a cucám nezáživné capuccino.
Nakonec se počasí přeci jen umoudřilo, kostely už byly dávno zavřené, ale u fontány di Trevi nebyla ani noha. Na normální poměry. Probloudili jsme uličkami kolem zavřeného Patheonu, našli forum, kde byl zavražděn Caesar a vzhledem k lokalitě jsme se rozhodli změnit plán a povečeřet v centru.
Došli jsme tedy do restaurace Cantina & Cucina, kterou jsem měla připravenou a předem nalezenou jako doporučenou. Před ní už se taky klikatila fronta, typický kolorit římského života, evidentně. Skupinka Kanaďanů před námi nás ale uklidnila, že to ubíhá rychle, příjemnější zjištění bylo ale vybíhání číšníka, který frontu pravidelně zásoboval prosecem a focacciou, což bylo o to obdivuhodnější, že mezitím zase začaly lít kýble vody, takže to, co už na nás uschlo, znovu promoklo.
Utrpení ale stálo za to, milá obsluha, výborné jídlo (pizza,domácí těstoviny), naprosto úžasné italské víno (Muscato d’Asti, taková sladká limča) a domácí tiramisu, netradičně poněkud tekutá. Hustý déšť ale neustal ani po našem jídle, autobus nikde, prodejce jízdenek už vůbec ne, takže jsme poprvé v životě podlehli kouzlu Uberu a nechali si naše mokrá pozadí dovézt na ubytování.
Uchození (středa, den 3. )
Středa začala hrozně. Už někdy kolem půlnoci. Vedle bydlící hosté pořád něco štrachali v koupelně a pořád jim něco padalo. Po naší docela rušné ulici několikrát projela sanitka, pokaždé s majákem procítěně řvoucím. Tu mě probudilo to, tu zas ono, ráno jsem byla naprosto nepoužitelná. Silně jsem ocenila raní sprchu, ale ani ta mi příliš nepomohla, skutečnost, že v 8:15 ještě stále nebyla snídaně (která měla být od osmi), mě naopak ještě víc rozhodila, takže i jen si zabalit byl nadlidský výkon a já jsem stála uprostřed pokoje, naprosto zoufalá, co si mám vlastně teda vzít na sebe, jaké bude počasí a jsou ty šaty příliš krátké na Vatikán? První moment, kdy mě muž chtěl zabít.
Nakonec mi narval bundu do batohu, rozhodl o snídani venku a vyrazili jsme. Na schodech jsem se ještě poptala, jestli jsme neměli vzít deštník… Nakvašeně se pro něj vrátil, proč jsem ho proboha nevzala rovnou. Došli jsme na stanici metra, odhodlaní koupit lístky, ale automat trucovitě odmítá kartu a já potupně přiznávám, že jsem zapomněla zbylé peníze na pokoji v druhých kalhotách. Druhý moment, kdy mě chtěl zabít.
Vyrazili jsme tedy zpátky, čas se nebezpečně krátil (do Vatikánu jsme měli vstup na čas). U prvního bankomatu jsem pokorně vybrala, vyrazili jsme zpět do metra, automat opět trucoval a nebral ani čerstvé bankovky. Přešli jsme k druhému stroji, já se rozhlédla, otočila a muž nikde. Za chvíli se vyloupl na schodech, s výrazem, že už mě vážně zabije a kde že jsem, že si jdeme přece koupit snídani a tím rozměnit.
Považuji za zázrak, že jsme nakonec získali lístky, vlezli do metra a dojeli na správnou stanici. A minimálně se přitom nerozešli. Hned po výlezu z metra nás zase začali obtěžovat pouliční nabízeči, takže jsem už poučeně a bystře ignorovala jejich slova, dokud mi nedošlo, že to jsou oficiální navaděči směrem do Vatikánu. Najít vstup ale nakonec nebylo tak těžké, vedla nás k němu celkem spolehlivě circa kilometrová fronta. My ji ale opět přeskočili a vstoupili do muzeí přednostně.
Hlavní důvod naší návštěvy byla Sixtínská kaple. Když už jsme v Římě, tak bychom to asi jednou za život měli vidět. Už v půl desáté dopoledne ale bylo všude mraky lidí, skupinek a skupin… Proto jsme popadli plán prostoru, našli cíl (samozřejmě na druhém konci) a cílevědomě vyrazili přímo ke kapli s tím, že všechno ostatní si prohlédneme pak…
Nedělejte to. Velká, velká chyba. Jednak jsme se vyčerpali hned v úvodu, druhak v kapli už tak jako tak byla hlava na hlavě a kdyby nic jiného, pak jsme to všechno šli ještě jednou, v daleko větší mase lidí a některé části jsme předtím proletěli, podruhé už jsme je neviděli… Vytvořili jsme si v tom tentokrát chaos zcela sami. Navíc i po tom prvním průletu ve vás zůstane naprostá nevíra toho, co jste právě viděli, jakou nádherou jste to právě prošli a Sixtína je ve finále jen další z mnoha. Ten paf efekt, který jsem tam čekala, se nějak nedostavil. Daleko větší paf efekt jsem měla v galerii map, kvůli které jsme to pak poctivě šli ještě jednou a kde jsem strávila asi tak něco mezi věčností a nekonečnem, než jsem se dostatečně vynadívala a vynafotila. Myslím, že čtvrtý moment toho dne, kdy mě chtěl někdo zabít.
Utahali jsme se k smrti, došlo k menšímu nedorozumění dojmů a pojmů, z toho důvodu jsme jedli v odporné místní kantýně odpornou pizzu odpornými plastovými příbory, načež jsme vylezli ven a zamířili na svatopetrské náměstí (spolu s dalšími davy), abychom zjistili, že do katedrály se vážně nedostaneme, protože fronta k bezpečnostním kontrolám se kroutila pod celou kolonádou a ještě daleko za ní až téměř pryč ze samotného náměstí. (Vůbec nechci přemýšlet o tom, že snad v muzeích byl vážně někde průchod do baziliky. Na mapách ani směrovkách nikde nebyl, paní v muzeu mi řekla, že do Petra musíme ven a kolem… Jestli tam je, tak mě to upřímně štve, jestli tam není, tak by tam vážně měl být. Protože bezpečnostní kontrolou už jsme prošli do muzeí, proč podruhé?!)
Aspoň jsem poslala pohledy z vatikánské pošty, udělala pár fotek a zamířili jsme kolem Andělského hradu pryč zase do centra města. Plán, kudy jít a co všechno chci vidět, jsem úplně neměla, chtěla jsem bloudit a nacházet. Nakonec jsme zvládli Piazza Navona, Pantheon, zmrzlinu, kostel sv. Ignáce, Španělské schody, Květinové náměstí (už značně vylidněné a prázdné). Cestou jsme si udělali zastávku v podniku kousek od Piazza Navona, abychom nabrali síly, protože jsem už popáté toho dne byla na pokraji mordu. Asi už celkem oprávněně, ale jelikož neustále slibovali ten déšť, neměla jsem to srdce jít na pokoj si odpočinout. Takže jsme ťapali a ťapali, až jsme se uťapali k neskutečně bolavým nohám a večeři ze supermarketu, ve vidině, že si ji sníme v poklidu na našem metru čtverečném balkonu. Když jsme se ale celí uondaní dokodrcali domu, rozbalili sýry, šunky a víno, konečně se přeci jen rozpršelo, jako omluva mé celodenní posedlosti.
Domu (čtvrtek, den 4.)
Hezky jsme si přispali, v klidu jsme posnídali spolu s Němkami, které jsem minulého večera zachraňovala z ulice, protože na hostelu nebyl nikdo z personálu a jejich zoufalé vyzvánění mě prostě v klidu nenechalo, zabalili jsme a pomalu vyrazili směrem k Termini.
Opravdu pomalu, protože cestou jsme konečně navštívili kostel St. Pressede, abych viděla ty svoje mozaiky (nádhera!!!). Příruční zavazadla nás naštěstí moc pohybově nelimitovala, takže na nádraží samotném jsme se prošli kolem, pokoukali, co prodávají a já na chvíli zapadla do papírnictví milánské značky Legami, abych si konečně našla svůj vytoužený papírenský suvenýr. Časný oběd jsme si pak dopřáli přímo na nádraží, jehož část je upravena na Mercato Centrale, tržnici nabízející především právě jídla (těstoviny, ryby, sýry, burgery, smažené…). Jako závěr italského pobytu se mi i tady vysmáli, že chci jíst těstoviny pomocí lžíce… Tak já nevím, kde je pravda a jak se mají správně jíst.
postřehy
- Měli jsme jet na delší čas. Dva plné dny a pár hodin kolem na Řím vážně nestačí. I když popravdě na Řím by bylo potřeba minimálně rok. Tohle ale bylo zoufale málo, navíc se vším tím deštěm, který čas ještě ubral.
- Mám těstovinové trauma. Celý život mě učili, jak správně držet příbor, jak správně jíst to a ono, obzvlášť těstoviny jsem široko daleko vždycky jedla jediná jako člověk a ne jako dobytek postupným srsáním, nebo dokonce nedejbože krájením nožem. A Italové se mi vysmějí, že mi přece vidlička stačí. To bolí.
- Odjížděla jsem se spálenými rameny a promoklá na kost. Batoh jsem vysoušela ještě po návratu do Prahy (a už začínal nehezky zapáchat)
- Plasty. Plasty všude. U snídaně se jedlo z plastového talíře a pilo z kelímku. Ve Vatikánu nám dali na jídlo plastový talíř a příbor. Taktéž v Mercatu Centrale na nádraží. Všude. Mraky. Plastu. Z toho si budu karmu čistit ještě měsíc.
- Všude lidi, lidi lidi. Tisíce lidí. Fronty. Davy.
- Zjistila jsem, že mi italština vůbec nezní tak líbezně, jak jsem si pamatovala. Ty jejich otevřené utahaná konce mě hrozně dráždí.
- Italové jsou neskutečně milí, ale strašně bezohlední. Zaparkují, kde jim to upadne, uprostřed noci po prázdné silnici se sanitka mezi domy řítí se zapnutým majákem, za časného rána vás budí orchestr troubců, jen proto, že se neumí navzájem zařadit a pustit.
- Člověk po chvíli sám začne ignorovat dopravní značení a prostě se vrhne do silnice. Maximálně na vás pro změnu zatroubí, ale je taky netrápí, že máte zelenou a oni mají stát, tak proč by mě měla trápit moje červená nebo kde je zrovna přechod?
Tipy a Odkazy na jedné hromadě
Ubytování v Conte House – dobré, ale ve finále asi dál od centra, než by muselo a okna/balkon přímo do hlučné ulice. Bydlení sice i se snídaní, ale ta za moc nestála.
Shuttle z letiště via Terravision – prý dobré zarezervovat v předstihu, ale my jeli tam i zpátky poloprázdným autobusem (ovšem cesta proti proudu, když všichni přijíždějí, my odjížděli)
Rezervace vstupenek do Colossea a na Forum romanum – vyplatí se, online se prodává rovnou se skip-the-line vychytávkou. Na ISIC a ITIC je nabízena sleva.
Rezervace vstupenek do Vatikánských muzeí – taktéž, bez toho budete stát frontu ještě při zavíračce…
Restaurace Cantina & Cucina – na TripAdvisoru vychvalovaná, a asi i celkem právem. Ne že bychom nikdy nejedli nic lepšího, ale jídlo bylo dobré a obsluha neskutečně milá.
Ristorante Cul de sac – naše krátká zastávka během středečního pochodování městem. Velký výběr vín, kromě klasického jídla i chuťovky ve stylu tapas.
Obecně doporučuji podniky v okolí dvou zmíněných. Je to jen kousíček od piazza Navona, ale s normálními cenami.