Zlaté slunce hřeje, ale už zdaleka tak nepálí. Tytam jsou horké letní dny, takové, jaké si od léta představuji. To přešlo rychleji, než se mi zdálo možné, další dva měsíce za mnou a netrpělivě vyhlížené září vtrhlo jako velká voda se všemi povinnostmi, čekanými i neočekávanými. Vzduchem poletují neviditelné pavučinky. Chytám se do nich jako do záchranných sítí a občas se s překvapením přistihuji u pocitu čirého, téměř ničím nekaleného štěstí. Spokojenosti. Klidu. To je to slovo! Klid.
Nejsem bezmezně šťastná. Po těch několika týdnech, kdy jsem se doslova dusila pod vahou drobných i větších problémů a starostí a sebemrskačského utápěním se v bezradnosti, kdy jsem měla pocit absolutního zatracení, se najednou všechno uklidnilo a vodní hladina se nad vším uzavřela, klidná a netečná. Nezměním, co se stalo, ale září přišlo jako záchrana, která mě od toho všeho odvádí pryč a nenutí mě věčně čeřit vodu kamínky úvah. Najednou je toho příliš mnoho, čemu je třeba věnovat pozornost. Sladké odpoutání se, protože slz už bylo příliš a poslední letní bouřka nad ránem otevřela dveře mlhám a barevnému listí.
Babí léto.
Jiskřivá jantarová medovina rozzáří oči a pražené mandle se sladce rozplynou na jazyku. Vyklonit se z okénka jedoucího auta a v zapadajícím slunci se pokusit utrhnout rudé jeřabiny rostoucí u silnice. Míjejí rychle a třpytí se, nedosažitelné a přesto téměř na dosah. Vzduch je zlatý a voní senem a sklizeným obilím. Víří kolem uší a neposlušně cuchá vlasy, i když nastokrát zapletené. Střípečky vjemů z minulého víkendu zapadají jeden do druhého a skládají dohromady překrásnou mozaiku podzimu vonící horkou kávou.