Druhý den našeho rodinného výletu nás zavedl na úplný sever Pyrenejského poloostrova. Ráno jsme zahájili ještě v Salamance, mizernou snídaní. Vlezli jsme do malého baru, kde bych asi bývala čekala takovou tu dobrou lokální klasiku, ale místo toho jsem se dočkala super protivné babizny, která polovinu naší objednávky zapomněla a celou dobu se tvářila, že jí strašně, ale strašně obtěžujeme. Po snídani jsme ale už rychle vyrazili na cestu.
Tentokrát „jen“ nějakých 400 km do Bilbaa, nejsevernějšího bodu našeho dobrodružství. Cesta sama byla podobně nudná jako předchozího dne, krajina nezáživná. Teprve někde kolem Burgosu se začínala formovat do celkem zajímavých a hezkých scenérií. Bohužel jsme ale najeli na dálnici, takže z krásných scenérií chvílemi zůstávaly spíš jen rozmazané šmouhy. Zatímco já trpěla, že se nemůžu kochat, tchyně trpěla, na kolik proboha dálnice vyjde. Ať tak či tak, obě bychom bývaly uvítaly vedlejší neplacenou cestu, která by ale byla pomalejší. Na druhou stranu je pravda, že pomalejší cesta s tím nekonečným cinkáním maminčina mobilu, by byla rozhodně větší utrpení (další nebezpečná drobnost).
Oproti předchozímu dni ale tentokrát cesta utekla výrazně rychleji. Stejně jako minulého dne jsme nejprve zamířili k hotelu, abychom se ubytovali, případně osprchovali a teprve pak vyrazili do města. Hotel taktéž zapadal do kolonky „tady bych si to nikdy nevybrala, ale má to parkování“. Vypadal ještě o něco honosněji než ten předchozího dne. Rádoby okázalá omšelost dávala jasně najevo, že za ní jsou hodiny a hodiny pečivé designerské práce. Která se nejspíš promítla na ceně a ta se zase promítla na mém srdečním tlaku. Řekněme, že 90 € za noc v hotelu, kde se mi fakt nelíbí, mě málem položilo (navíc zde jsme měli strávit dvě noci, takže krát dva…). Navíc po příchodu na pokoj se ukázalo, že akorát probíhá rekonstrukce, takže nejen že za oknem jsme měli fascinující výhled na lešení, ale zvukový doprovod tvořil výmluvný zvuk vrtačky, zbíječky, nebo nějakého podobně hlučného nástroje. Trošičku jsem se z těch peněz skácela. Obrazně i doslovně, takže když Muž odcházel, nechával mě ležící na posteli s tichým skuhráním, že já to určitě rozdýchám. V jeho nepřítomnosti jsem si zaprskala s vlastní maminkou a našla všechny možné argumenty, jakože žijeme jen jednou, do Bilbaa už se asi nikdy nepodívám (a možná bych se asi jinak nepodívala), peníze budou, my nebudeme… Všechno jsem si to zopakovala. Když se Muž zase vrátil, už jsem byla docela provozuschopná a dokonce mě i pobavila jeho prosba, abych se o tom venku před rodiči nezmiňovala, protože na vedlejším pokoji probíhala úplně stejná diskuze, kdy tchyně nadávala, že je to moc peněz za hnusné místo. Chudák tchán, je to nevděčná pozice hledat ubytování.
Vybalili jsme, oklepali se a vyrazili do města. Tentokrát pečlivě s mapou. První zastávka byl ale oběd. Muž měl najité nějaké místo, ale bohužel už tady začalo prokletí celého týdne – super vychválené podniky je evidentně potřeba zavřít. Takže jsme nakonec skončili v náhodném podniku, který zabil i zbytky mých chutí na mořské potvory. Tak hnusného tuňáka jsem ještě nikdy nejedla a doufám, že už ani nikdy nebudu. Zbytek španělských prázdnin jsem se snažila svůj vztah k rybám napravit. Neúspěšně.
První velkou kulturní zastávkou bylo Guggenheimovo muzeum. Měla jsem k městu něco načteno, takže jsem snad i dokázala prožít architektonickou podobu budovy, ačkoliv tu obří pavoučici před ním prostě asi nikdy úplně neocením. Stejně jako obsah stavby.
Mám jisté nepsané pravidlo: když jsem někde jen krátce, na víkend, nebo dokonce jen na den, zásadně nechodím do muzeí. Natož do výtvarných muzeí a už vůbec ne do muzeí moderního umění. Výjimkou by samozřejmě naopak bylo nějaké úplně peckové historické muzeum, zas tak zásadová nejsem. Nicméně padlo prohlášení, že jsme tu jen jednou v životě, že bychom to asi vidět měli, takže jsme dovnitř šli (16 € dospělý).
Co k tomu říct? Asi to splnilo mé očekávání – kdybych nešla, o nic jsem nepřišla. Moderní umění jako takové jde prostě mimo mě. Dokázala jsem ocenit prohlídku kutnohorského GASku, kde nás provedla kolegyně, která tomu dala šťávu a smysl. Ale tady jsme bezcílně bloudili a snažili se ten smysl celkem bezvýsledně najít. Dobře, když jsem se snažila, asi jsem viděla význam v díle v sekci „Španělská občanská válka“, pod názvem „Bez názvu“, kdy na mě ze stěny zíralo černé plátno. Nic víc, černě natřené plátno, jen v levém dolním rohu zůstal nedotažený bílý obdélníček. Asi symbolika. Ještě hlubší symbolika byla nejspíš skrytá ve videozáznamu, na němž se skupinka nahých čínských lidí skládala na sebe do rozplesklé pyramidy (lehali si na sebe, žádná závratná výška). Stáli jsme tam, koukali na to, a nechápali. Stejně jako sadu televizních obrazovek, přičemž na každé běžela smyčka záběru, v němž se někdo drbal. Na ruce, na noze, na krku, na trupu… jen záběr na drbající ruku. Ne, nejsem cílová skupina. Už proto, že největší zábavou pro nás nakonec bylo potkávání velmi zapálené obdivovatelky, která kroužila muzeem s očima navrch hlavy a zuřivě píšící do svého notýsku.
Když jsme se pořádně uchodili a unavili v muzeu, konečně jsme vyrazili do města. Rodiče se od nás oddělili, šli odpadnout na pokoj, ale já si trvala paličatě na svém historickém jádru, které leží na druhém břehu řeky. Už jsme toho ale oba také měli až nad hlavu, nebo centrum bylo vážně tak špinavé a zanedbané, jak se mi zdálo, nějak nás to ani jednoho neoslovilo. Mít o něco víc energie, možná bych se přeci jen pustila do zkoumání uliček, které vypadaly poměrně lákavě, jakkoliv ušmudlaně. Ale právě ta energie chyběla, takže jsme koukli doleva, doprava, prošli tuhle a támhle a zamířili k hotelu.
I přes drobné zádrhele na cestě „domu“ jsme cestu nakonec našli. Místo oddechu jsme ale strávili dobrých třicet minut běháním a hledáním igelitky s botami – respektive Muž běhal, protože já netušila, kudy do garáží a kde je auto. Šel tam, přestože jsem byla pevně přesvědčená, že jsem boty z auta přece brala, když jsme přijeli… až po třetím prohledání celého pokoje mi došlo, že jsem tu prokletou tašku odložila u recepce, když jsem platila ty nekřesťanské peníze za ubytování a situace mě tak vykolejila, že jsem ji už pak jednoduše nevzala a neodnesla až na pokoj. Naštěstí na nás na recepci naše křusky stále čekaly, takže škoda reálná žádná, ale místo siesty jsme měli bojovku.
Večer jsme zakončili jednoduchou večeří, a hlavně drinkem v baru proti hotelu. Aspoň nějaká pozitiva.
Odkazy:
2 komentářů
Čerf
Inu – moderní umění je kapitola sama pro sebe. Někdy obsahuje skvělé nápady, ale v současnosti stále oblíbenější zmatené videoprojekce a instalace, které vyžadují víc odvahy a hroší kůže než invence a umu, jdou taky většinou mimo mne. Pavoučici bych neocenil, ale budova muzea se mi docela líbí.
barbora
Ta budova je krásná, pavoučice, kdyby nebyla zrovna tímto živočichem, je vlastně také zajímavá. Ale vlastně mě potěšilo, že i kolegyně, kurátorka GASku, mi odsouhlasila, že někdy je to moderní umění děs 😀 Ale můžu si odškrtnout, že jsem to viděla ✓