Všichni o tom mluví. O vynálezci atomovky a Barbie. Je to naprosto skvělá prázdninová zábava a všichny vtipy na toto téma miluju. A ačkoliv chci vidět oba filmy, jen za jeden jsem ochotná dát peníze v kině. A když doma prošuměla informace, že zrovna v Praze na Floře se Oppenheimer jako v jediném evropském kině promítá tak, jak to režisér zamýšlel, měla jsem spojence, který nakonec docela ochotně půjde se mnou.
-
-
Jak jsem darovala
Konečně jsem se k tomu dokopala. Do karet mi určitě hraje fakt, že mám dovolenou, takže můžu zkoušet nové věci a pouštět se odvážně do neznámých vod. Popostrčilo mě určitě množství zpráv o nedostatku životodárné tekutiny – covid, lidi se bojí, tradiční dárci jsou nemocní a nemohou darovat, na stránkách nemocnice je baňka s mojí krevní skupinou smutně prázdná… Zkrátka kdy jindy do toho praštit než v takovouto chvíli? Navíc když se jedná o myšlenku, se kterou si hraju už do dob, kdy jsem se registrovala na dárcovství kostní dřeně (zážitek z registrace najdete ve starším článku). Včera jsem tedy znovu sedla k počítači a začala zkoumat podmínky, které je…
-
Za mladý mozek!
Debilníme. Ať se nám to líbí nebo ne, hloupneme téměř v přímém přenosu. Jako malá jsem v hlavě musela udržet několik telefonních čísel, různé adresy a nejroztodivnější informace. Dneska spoléhám na mobil. Neustále, pořád, se vším. Pamatuji si svoje telefonní číslo, mámino, protože se od mých deseti let nezměnilo, ale tím končím. Netuším tátovo číslo, absolutně netuším číslo svého Muže. Je to dáno i tím, že česká čísla má dvě a já se nezvládla zorientovat ani v tom, které je soukromé a které pracovní. Whatsappky jedeme přes španělské. A zkrátka ho mám uloženého v mobilu. Jako všechna čísla.
-
Jak jsem měnila stůl
V srpnu, po dvou týdnech pauzy z několikaměsíčního partnerského soužití 24/7, jsem rozhodla, že takhle dál fungovat nemůžeme. Je potřeba pořídit stůl do ložnice a Muž se tam odsune na homeoffice. Bude se tam moct zavřít, bude tam mít klid, já budu moct normálně vařit, popřípadě si dopoledne odučím nějaké ty online hodiny, pokud situace znovu k tomuto dozraje (a že je jen otázkou času kdy), a hlavně budeme moct zase normálně používat obývák jako obývák.
-
Jak jsem odchytávala
Srpen je v učitelské hlavě asi jako jedno dlouhé nedělní odpoledne. Člověk vzpomíná, co všechno chtěl stihnout a snaží se to na poslední chvíli dohnat, protože už je skoro konec víkendu. Jinými slovy, než jsem se vzpamatovala, už je tu srpen a dovolená v druhé polovině. Je tedy na čase udělat aspoň něco z těch mnoha věcí, co jsem si slíbila (různé úklidy, výlety, rovnání materiálů… no, zatím nic moc). Dneska ráno jsem se s velkým odhodláním vrhla na kumbál. Prostor v našem bytě, kam průběžně odkládáme všechno nepotřebné a jednou za čas mě drapne rapl, polovinu těch krámů a krabic od všeho možného vyházím, abychom zase měli kam to strkat. Většinou ten moment nastane,…
-
Letenské pláně
Zatím jsem se na žádnou z demostrací konaných na Václavském náměstí nedostala. Prostě nebyl čas, nebyla síla, energie, nic. Pocit, že bych měla, nechyběl, ale všechno ostatní zkrátka ano. V neděli před koncem školního roku mi ale výmluvy došly. Klasifikace uzavřená, slovní hodnocení sice nenapsaná, ale čas by byl. Nakonec jsme se vyhecovaly s mámou – já nevím, já jdu, já nestíhám, to dáme, já nejdu, pojď! Hodně přátel na facebooku zakliklo, že se tam objeví. Hodně mých studentů sdílelo svou účast z předchozích akcí, nicméně jsem se domluvila jen s tou mámou, která hned na to musela běžet do práce. Plán tedy byl vyběhnout nahoru, morálně podpořit a zase…
-
Jogurtová teorie
V létě jsem si říkala, že bych si na zimu měla (a mohla) pořídit termohrnek na kávu. Zima je totiž pro mě nejnáročnější a nejnabitější návštěvami v Costě při honbě za ostružinovou čokoládou. A těch kelímků, co na to padne!
-
Molová epidemie
Tak jsme v půl čtvrté ráno dorazili po dvou týdnech domů. Při odjezdu jsem se neubránila klasickým panikám typu „Vypnula jsem ten sporák?! Skutečně jsem zavřela dveře na balkón? Zhasla jsem všude?!“, ale jelikož jsme nevyhořeli a doma nás vítala těžká tma, bylo jasné, že všechny obavy byly liché.
-
Nejšílenější scénárista
Jsem si vědoma toho, že tento článek je trochu na hraně. Svým tématem a svým nápadem a pojetím. Dovoluji si ho napsat v době, kdy už se zdá, že se snad vše v dobré obrátí. Troufnu si totiž hrát na vědmu a předpovědět, že Hollywood se zachová jako ještě větší hyena a my se za nedlouhé dočkáme filmové verze dramatického příběhu z thajské jeskyně.
-
Projekt: Jedna věta
Chystala jsem podklady pro budoucí seminář tvůrčího psaní a narazila na projekt Jedna věta. Cílem je vybudovat psavecký návyk. Je jedno, jestli člověk napíše větu krátkou nebo dlouhou, duchaplnou, či plytkou, poetickou či přízemně racionální. Prostě jen napsat jednu větu denně. Zjistila jsem, že to vůbec není tak jednoduché, jak se ze začátku zdá. Protože dříve či později (a spíš dříve) člověk podlehne pocitu, že by to mělo mít nějakou hodnotu, smysl nebo aspoň humor. A ještě rychleji člověk nabude dojmu, že „tu super větu si večera zapamatuji a pak ji napíšu“. Ha ha. Kvůli téhle lži jsem si dokonce pořídila nový zápisník (jako bych potřebovala důvod pořizovat si nový…