Už poměrně dlouhou dobu, bude to nejspíš i několik let, si hraji s myšlenkou darování krve. Patří to na mém žebříčku hodnot k věci, kterou můžu udělat, moc to nebolí, nic mě to v podstatě nestojí a přitom to může hodně pomoci. Nějaký čas jsme si i říkaly s kolegyněmi v práci, že bychom udělaly nějakou hromadnou akci a nějak to zpropagovaly ve škole a motivovaly již plnoleté studenty, aby se k nám přidali.
-
-
Těžké rozhodnutí. Ale správné.
Dala jsem výpověď. Nikdo kolem mě asi úplně nevěřil, že to opravdu udělám a nikdo, kdo o mém rozhodování nevěděl, to nečekal. A rozhodnutí udělat ten krok byl neskutečně náročný.
-
Jak jsem vyhrála štěně
Relativně rádi obrážíme s mužem nejrůznější akce, o kterých se dovíme většinou zcela náhodou prostřednictvím facebooku. Často to jsou nějaké žranice, ochutnávky na něco specializované či akce zaměřené na různé nápoje. Jediné, co nás limituje, je počasí, nějaká cesta nebo vlastní lenost. Vzhledem k tomu, že mám ale doma milovníka piva (do teď si nejsem jistá, že se do Česka nepřestěhoval hlavně kvůli tomu), nic nám nezabránilo jít se podívat na festival minipivovarů v Riegrových sadech. Ani poměrně chladné počasí, ani původně plánovaná cesta. Ještě víc nás podpořilo, když se ozvala kamarádka, že bychom mohli využít příležitosti a sejít se tam (konečně po roce slibů).
-
Jak jsem obhajovala
Aneb Další střípek do mozaiky toho, jak mizerný jsem student.
-
Titulovaná svoboda
Jsem neskutečně unavená. Už dvě – kecám, tři – hodiny sedím na pohovce a čučím do ztracena. Jedním okem na televizi, druhým do počítače. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem se nemohla zvednout ani proto, abych si udělala večeři. Což jsem nakonec překonala, protože mi začínalo být poněkud nevolno z hladu. Ale bylo to dost jiné nevolno než včera večer, kdy jsem se potácela na hranici nevolnosti a hysterického pláče.
-
Jak jsem dopsala diplomku
Napsala jsem to. Vážně jsem to dokázala a za měsíc jsem napsala práci, na kterou jsem byla docela hrdá. Netvrdím, že by snad byla dokonalá, ale přišla mi dobrá. A stihla jsem to do 20. listopadu, takže jsem to s předstihem mohla poslat profesorovi, aby se na to podíval a řekl mi, co tam případně ještě doplnit nebo změnit, prostě co ještě s tím, aby to bylo obstojné.
-
Babí léto
Zlaté slunce hřeje, ale už zdaleka tak nepálí. Tytam jsou horké letní dny, takové, jaké si od léta představuji. To přešlo rychleji, než se mi zdálo možné, další dva měsíce za mnou a netrpělivě vyhlížené září vtrhlo jako velká voda se všemi povinnostmi, čekanými i neočekávanými. Vzduchem poletují neviditelné pavučinky. Chytám se do nich jako do záchranných sítí a občas se s překvapením přistihuji u pocitu čirého, téměř ničím nekaleného štěstí. Spokojenosti. Klidu. To je to slovo! Klid. Nejsem bezmezně šťastná. Po těch několika týdnech, kdy jsem se doslova dusila pod vahou drobných i větších problémů a starostí a sebemrskačského utápěním se v bezradnosti, kdy jsem měla pocit absolutního zatracení,…
-
Nevděčný čtenář
Barevný hřbet, černý hřbet. Zlatý nápis, bílý nápis, zelený, červený, modrý, dlouhý, krátký. Hmm, poutavý… Ne, tak moc ne. Vida, tady je nějaký dost poutavý na to, abych knihu vytáhla z regálu, kde je namačkána s tisícovkou dalších, a přečetla si něco víc, než alespoň trochu zajímavý název. Nic. Vracím knihu zpátky a postupuji dál.