Tma. Absolutní tma. Ať třeštím oči jak chci, nevidím vůbec, ale vůbec nic. Bojím se udělat krok, abych do něčeho – nebo někoho, to je pravděpodobnější – nevrazila. Ale nakonec se tomu stejně nevyhnu. Narážíme do sebe všichni navzájem, slepí jako krtci, co chvíli se nejistými prsty dotýkám něčích zad. Občas se s kamarádkou popadneme za ruce, abychom jedna druhé pomohla ke kýženému cíli nebo aspoň o pár bezpečných kroků dál.
-
-
Kouzelná světélka a slunce
Jsem překvapená z množstvím sněhu, které se tu na jihu urodilo. Nečekala jsem to a po těch lednových snímcích, které mi zaplnily sociální sítě, jsem už ani nedoufala, že budu mít takové štěstí a zažiji to na vlastní kůži. Nicméně – už jsem si užila, nemůžeme popojet? Asi ne. Včera zase chumelilo, zrovna tak jako v neděli. A jelikož mě včera potěšilo, že jsem se ocitla na titulce blogu (kde se původně všechny BP články nacházely) a zároveň zamrzelo, že odkaz ale vedl do článku s fotkami staženými z netu, ne s mými, rozhodla jsem se dál spamovat se zimní Budapeští. Už proto, že se prostě chci podělit o tu…
-
Zdání velikosti
Když jsem Budapešť navštívila poprvé, velmi rychle jsem zjistila, že po městě je vřele doporučeno se pohybovat zejména pomocí MHD. Tím spíš, když jsme chtěli stihnout vidět co nejvíc zajímavostí a neměli jsme čas na dlouhé rozvláčné procházky. Ráda jsem Budapešť přirovnávala k Praze. Jako když vezmete naše krásné hlavní město, posadíte ho na rovinatější stavební plochu a do Vltavy nasypete kypřící prášek. Chvíli počkejte, jen co dostatečně nakyne, ulice se velkopansky rozeběhnou do šířky a zejména do dálky a domy se zhluboka nadechnou… Budapešť je připravená k vychutnání.
-
Zasněžená Budapešť
Ještě včera (předevčírem?) jsem tu psala o jarním vzduchu a dneska vyjdu ven a co nevidím – všude sníh. Sníh, sníh, sníh. Na autech, rozbředlý na chodníku, padající ze šedé oblohy. Začínám si připadat monotonní, tím spíš, že už jsem se zimy nabažila a radostně bych se s ní už loučila. Ale když už se mi poštěstilo vidět opravdu zasněženou (s uvozovkami, žádné závěje, spíš silná vrstva cukrového poprašku) Budapešť, neváhala jsem a vyrazila jsem na lov.
-
Lednový závan jara
Když jsem přijížděla, Budapešť byla zamračená a ošklivá. Jakoby za sebou měla hodně divokou noc, ze které se ještě ve dvě odpoledne nemohla probrat. Kdyby na mě z kalendáře nemával konec ledna, skoro bych ji podezírala, že se ještě vzpamatovává ze silvestrovské kocoviny. Skrz mlhu, či snad smog, nebylo vidět ani na pár metrů a když autobus přejížděl Petőfiho most, cokoliv z krás města se nedalo skoro ani tušit. Jen socha Osvobození se snažila prodrat tou nepřízní a dát o sobě vědět aspoň matným stínem. Zato včera mě dopoledne uvítalo svěžím, téměř jarním vzduchem. Chvílemi dokonce vykukovalo slunce. Oproti studené a zasněžené Praze to pro mě byla změna celkem vítaná.…
-
Před vánočním odjezdem
Nějak nemůžu uvěřit tomu, že už zítra jedu na Vánoce domu. Uteklo to jako voda. Já vím, vždycky se říká, že to uteče jako voda, i když se člověk na začátku bojí, jak tu dlooouhou dobu v té cizině přečká, než se otočí kolem vlastní osy, aby už zase balil kufry. A já to balení tak moc nemám ráda! Vždycky se bojím, že něco zapomenu.
-
Budín a Pešť
A jedna krátká pohádka…
-
První sníh
Budapešť pro mě byla, je a nejspíš i bude městem slunce. Jasná, světlá, se širokými bulváry, kde na člověka nepadají domy, ale může se zhluboka nadechnout. Město, kde se žije dlouho do noci, protože ve sluncem vyhřátých ulicích se tak dobře popíjí s přáteli. Samozřejmě za to mohlo i to, že má první návštěva se uskutečnila v horkém srpnu, kdy nejrozumnější bylo utéct k Dunaji nebo rovnou k Balatonu. Tím spíš jsem možná byla zvědavá na další roční období v maďarské metropoli. V Česku už byl podzim v plném proudu, když jsem přijela, abych se tady vrátila zpátky do léta. Nakonec jsem se ale přeci jen dočkala barevného listí a…
-
Hősök, királyok, szentek
Minulý týden mi učitelka maďarštiny doporučila výstavu v Národní galerii, která nese dost výmluvné jméno „Hrdinové, králové a svatí“ z maďarské historie. Zejména obrazy, ale i pár dokumentů, které mapují barvitou historii uherské země. Významně na mě mrkla, že jako historik bych tam měla hodně rychle naběhnout, protože s koncem prosince končí i tato celoroční výstava. Zabrouzdala jsem tedy na internet zjistit ceny a o čem že výstava tedy přesně je a rozhodla se, že půjdu. Jenže se mi nechtělo jít zase sama a když jsem se zeptala spolužaček, těm se zase nezdála cena. Plné vstupné pro dospělé je 2400 Ft, cenu pro studenty pod 26 měli uvedenou na stránkách…
-
Záhada neumytého talíře
Lepší jak Záhada Blair Witch. Vážně, tohle je materiál na hororový film, který si budou třináctiletí pouštět, jen co rodiče poprvé odjedou na víkend bez nich, pozdě v noci a oni se u toho budou klepat hrůzou. Já už se klepu minimálně dva týdny. Ačkoliv vzteky. Rozhodně od návratu do Pešti. Už předtím tu byly problémy s úklidem. Nejsem si jistá, jestli jsem tu psala o neumytém nádobí, vlasech v odpadu umyvadel a tak dále a tak podobně, ale myslím, že jo. Když jsem se vrátila, v koupelně přibyl lísteček, „Don’t leave your hair in the sink or bath. Thank you 🙂 “ Hm, usmála jsem se sama pro sebe…