Hlavně ve chvílích, kdy přijede někdo návštěvu, pátrám po místech, kde bychom se mohli dobře najíst, neutratit majlant a přitom si užít opravdu maďarské jídlo. Protože jídlo tu mají vážně skvělé a stojí za to ho zažít, když už se sem dostanete. Jak jsem psala o pár článků dřív, musím se znova podívat do té jinak příšerné knihy Guláš z turula a načerpat novou inspiraci, ale na druhou stranu nevím, jestli najdu něco dostatečně reprezentativního. Dnešní sbírka se rozhodně nemusí stydět předložit svou nabídku turistům všech typů. Nejedná se o vyhlášené podniky jako je Gundel nebo New York café, ale spíš o menší a útulnější posezení.
-
-
Revoluční fiasko
Mám neblahý pocit, že kdyby před těmi 165 léty bylo takové počasí, jako včera, žádná revoluce by se nekonala a bouřlivý rok 1848 by uherskou zemí prošel bez povšimnutí.
-
Lázně Király
Jsem v Budapešti už půl roku a za celou tu dobu se mi nějak nepodařilo zajít do lázní. Teď přes zimu hlavně proto, že se mi nechtělo pak někde pobíhat s mokrou hlavou venku. Navíc se tu dostávám do klasického problému „velký výběr – nemůžu se rozhodnout“. A ještě se mi nedařilo sehnat společnost. Takže jen co přijela kamarádka, využila jsem příležitosti a zamířily jsme do lázní.
-
Jak jsem poprvé slavila MDŽ
Ve čtvrtek pozdě večer za mnou po dlouhé, předlouhé době zase přijela návštěva. S kamarádkou jsme si tenhle její výlet slibovaly už dlouho, ale pořád se nějak nedařilo, něco do toho lezlo, nestíhalo se… Až se to všechno upeklo málem během tří minut. Hlavní je, že to dopadlo a já se zase mohla pochlubit, jak si tu žiju (od krás města po řeřichy spolubydlící).
-
Láthatatlan kiállítás (Neviditelná výstava)
Tma. Absolutní tma. Ať třeštím oči jak chci, nevidím vůbec, ale vůbec nic. Bojím se udělat krok, abych do něčeho – nebo někoho, to je pravděpodobnější – nevrazila. Ale nakonec se tomu stejně nevyhnu. Narážíme do sebe všichni navzájem, slepí jako krtci, co chvíli se nejistými prsty dotýkám něčích zad. Občas se s kamarádkou popadneme za ruce, abychom jedna druhé pomohla ke kýženému cíli nebo aspoň o pár bezpečných kroků dál.
-
Kouzelná světélka a slunce
Jsem překvapená z množstvím sněhu, které se tu na jihu urodilo. Nečekala jsem to a po těch lednových snímcích, které mi zaplnily sociální sítě, jsem už ani nedoufala, že budu mít takové štěstí a zažiji to na vlastní kůži. Nicméně – už jsem si užila, nemůžeme popojet? Asi ne. Včera zase chumelilo, zrovna tak jako v neděli. A jelikož mě včera potěšilo, že jsem se ocitla na titulce blogu (kde se původně všechny BP články nacházely) a zároveň zamrzelo, že odkaz ale vedl do článku s fotkami staženými z netu, ne s mými, rozhodla jsem se dál spamovat se zimní Budapeští. Už proto, že se prostě chci podělit o tu…
-
Zdání velikosti
Když jsem Budapešť navštívila poprvé, velmi rychle jsem zjistila, že po městě je vřele doporučeno se pohybovat zejména pomocí MHD. Tím spíš, když jsme chtěli stihnout vidět co nejvíc zajímavostí a neměli jsme čas na dlouhé rozvláčné procházky. Ráda jsem Budapešť přirovnávala k Praze. Jako když vezmete naše krásné hlavní město, posadíte ho na rovinatější stavební plochu a do Vltavy nasypete kypřící prášek. Chvíli počkejte, jen co dostatečně nakyne, ulice se velkopansky rozeběhnou do šířky a zejména do dálky a domy se zhluboka nadechnou… Budapešť je připravená k vychutnání.
-
Zasněžená Budapešť
Ještě včera (předevčírem?) jsem tu psala o jarním vzduchu a dneska vyjdu ven a co nevidím – všude sníh. Sníh, sníh, sníh. Na autech, rozbředlý na chodníku, padající ze šedé oblohy. Začínám si připadat monotonní, tím spíš, že už jsem se zimy nabažila a radostně bych se s ní už loučila. Ale když už se mi poštěstilo vidět opravdu zasněženou (s uvozovkami, žádné závěje, spíš silná vrstva cukrového poprašku) Budapešť, neváhala jsem a vyrazila jsem na lov.
-
Lednový závan jara
Když jsem přijížděla, Budapešť byla zamračená a ošklivá. Jakoby za sebou měla hodně divokou noc, ze které se ještě ve dvě odpoledne nemohla probrat. Kdyby na mě z kalendáře nemával konec ledna, skoro bych ji podezírala, že se ještě vzpamatovává ze silvestrovské kocoviny. Skrz mlhu, či snad smog, nebylo vidět ani na pár metrů a když autobus přejížděl Petőfiho most, cokoliv z krás města se nedalo skoro ani tušit. Jen socha Osvobození se snažila prodrat tou nepřízní a dát o sobě vědět aspoň matným stínem. Zato včera mě dopoledne uvítalo svěžím, téměř jarním vzduchem. Chvílemi dokonce vykukovalo slunce. Oproti studené a zasněžené Praze to pro mě byla změna celkem vítaná.…
-
Před vánočním odjezdem
Nějak nemůžu uvěřit tomu, že už zítra jedu na Vánoce domu. Uteklo to jako voda. Já vím, vždycky se říká, že to uteče jako voda, i když se člověk na začátku bojí, jak tu dlooouhou dobu v té cizině přečká, než se otočí kolem vlastní osy, aby už zase balil kufry. A já to balení tak moc nemám ráda! Vždycky se bojím, že něco zapomenu.