Poslední procházka po Andrássyho třídě. Ne poslední v mém životě, ale pro tentokrát. Neplánovaná, ale o to krásnější. Protože mi už v neděli propadla měsíční jízdenka, radši se dopravním prostředkům vyhýbám. Navíc, když jsem tak seděla na náměstí Hrdinů před muzeem a snažila se vrýt si ten obraz do paměti, mezi mraky začalo probleskovat slunce a to k procházce jen vybízelo.

Posledních pár dní jsem si zcela nezřízeně užívala a nechala se rozmazlovat příjemnými maličkostmi. Po všech těch zkouškách, esejích a školním loučení jsem si to nepochybně zasloužila (i když nevím, jak budu oslavovat konec zkoušek příští rok, kdy mě jich čeká asi tak pětkrát tolik… nevadí). Ve čtvrtek odpoledne přijela kamarádka s přítelem a tím odstartoval můj třídenní pochod po městě. Ono se to možná nezdá, ale Budapešť je vážně velká. Vážně. Takže třetí den už jsem svou nešťastnou nohu za sebou málem jen bezduše vláčela a byla jsem vděčná za každou možnost někde si kecnout. Ale zato chuťové pohárky si užívaly. V podstatě každý den jsme si dopřáli dobrý…

Když jsem přijížděla, Budapešť byla zamračená a ošklivá. Jakoby za sebou měla hodně divokou noc, ze které se ještě ve dvě odpoledne nemohla probrat. Kdyby na mě z kalendáře nemával konec ledna, skoro bych ji podezírala, že se ještě vzpamatovává ze silvestrovské kocoviny. Skrz mlhu, či snad smog, nebylo vidět ani na pár metrů a když autobus přejížděl Petőfiho most, cokoliv z krás města se nedalo skoro ani tušit. Jen socha Osvobození se snažila prodrat tou nepřízní a dát o sobě vědět aspoň matným stínem. Zato včera mě dopoledne uvítalo svěžím, téměř jarním vzduchem. Chvílemi dokonce vykukovalo slunce. Oproti studené a zasněžené Praze to pro mě byla změna celkem vítaná.…

Nějak nemůžu uvěřit tomu, že už zítra jedu na Vánoce domu. Uteklo to jako voda. Já vím, vždycky se říká, že to uteče jako voda, i když se člověk na začátku bojí, jak tu dlooouhou dobu v té cizině přečká, než se otočí kolem vlastní osy, aby už zase balil kufry. A já to balení tak moc nemám ráda! Vždycky se bojím, že něco zapomenu.

Lepší jak Záhada Blair Witch. Vážně, tohle je materiál na hororový film, který si budou třináctiletí pouštět, jen co rodiče poprvé odjedou na víkend bez nich, pozdě v noci a oni se u toho budou klepat hrůzou. Já už se klepu minimálně dva týdny. Ačkoliv vzteky. Rozhodně od návratu do Pešti. Už předtím tu byly problémy s úklidem. Nejsem si jistá, jestli jsem tu psala o neumytém nádobí, vlasech v odpadu umyvadel a tak dále a tak podobně, ale myslím, že jo. Když jsem se vrátila, v koupelně přibyl lísteček, „Don’t leave your hair in the sink or bath. Thank you 🙂 “ Hm, usmála jsem se sama pro sebe…

Po tomhle ne zrovna vydařeném týdnu, po včerejším výbuchu vzteku nad bordelem, který jsou spolubydlící schopné bezostyšně vyprodukovat, po naprosto příšerné noci s tuberáckým závislákem za oknem a po celodenním chození křížem krážem městem o velikosti Budapešti, jsem dostala po třech týdnech rychlého večerního sprchování chuť naložit se alespoň na chvíli do horké lázně. Koneckonců když už jsem si to včera všechno tak hezky vypucovala, proč toho nevyužít?

Jsou to bezmála dva týdny, co jsem přijela do letní Budapešti. Vylezla jsem z auta a doslova mě praštil horký vzduch nočního města. Zato dneska je zima a lezavo a občas poprchává. Nedá se říct, že podzim by se zatím předváděl v nejlepších podobách. Ale ještě mu dávám šanci. Za ty dva týdny už jsem se stihla docela dobře rozkoukat. Neříkám že docela a úplně, pořád mám hodně, co objevovat a zjišťovat, ale nervozita prvních dnů už opadla. Takže mě napadlo sepsat malé ohlédnutí se za uplynulými dny. Škola už běží, jak má, překonali jsme první týden seznamování se navzájem a hlavně s přednáškami. Většina z nich vypadá skvěle. Bohužel…

Znáte to. Občas se zadaří a od rána je všechno prostě špatně. Upřímně – kdyby jen od rána.

Chybí mi tu stůl. Akutně. V mém příjemně maličkém pokoji chybí už jen tenhle kus nábytku, abych byla spokojená. Jinak si nemám na co stěžovat. Po tom šíleném utrpení, které předcházelo vítěznému válečnému pokřiku, vlastně pořád nemůžu uvěřit svému štěstí.