Asi před dvěma lety, možná třemi, jsem v létě doslova slupla Světla nad močálem od Lucie Ortegy. Česká autorka, slovanská mytologie, pro mě poměrně neobvyklý a neznámý rybníček. Ale příběh se četl dobře, docela jsem se těšila na další díl. K němuž jsem se zatím, kdoví proč, nedostala. Myslím, že za to mohl strach, že se mi třeba ve finále nebude pokračování líbit. Stále si intenzivně pamatuji, jak jsem v nějakých třinácti, čtrnácti zhltla na dovolené s rodiči příběh čaroděje Kedrigerna, poměrně mě to bavilo, ale po návratu už jsem další díly nepřekousala. Zpětně jsem si říkala, že to nadšení způsobila bohapustá nuda – představte si tehdejší svět bez mobilů…
-
-
Třetí dávka magie
Znáte ten pocit, když se na něco hrozně dlouho těšíte a pak je to za vámi a vy si říkáte: „…meh“? Upřímně doufám, že ne, ale bohužel už jste to asi taky někdy zažili. Očekávání nebylo naplněno. Přesně s tímhle pocitem jsem se rozloučila s Čarodějnicemi. Tedy s Časem čarodějnic, na jehož třetí řadu jsem čekala rok, od svého loňského objevu a naprostého propadnutí fandomu.
-
Čas čarodějnic, knižně i seriálově
Tenhle seriál se kemě dostal naprosto náhodou. Prostě jednoho dne přišel Muž a řekl mi, že našel něco, co by se mi mohlo líbit. Přestože občas zírám, jak dobře mě má přečtenou, pochybovala jsem. Ale dobře, zkusím to… Na první díl jsem koukala neskutečně skepticky a jen jsem si klepala na čelo, co si to o mně můj chlap vlastně myslí. Twilight na druhou, možná, dobře, s čarodějnicí, na ty já slyším, ale prostě zase upířina… Chvílemi jsem se u toho trochu kroutila a zejména vyobrazení jedné z postav mi přišlo tak nešťastně a zoufale nepovedené – už jen z úhlu kamery bylo jasné, že to má být negativní postava, to je přece…