Zlaté slunce hřeje, ale už zdaleka tak nepálí. Tytam jsou horké letní dny, takové, jaké si od léta představuji. To přešlo rychleji, než se mi zdálo možné, další dva měsíce za mnou a netrpělivě vyhlížené září vtrhlo jako velká voda se všemi povinnostmi, čekanými i neočekávanými. Vzduchem poletují neviditelné pavučinky. Chytám se do nich jako do záchranných sítí a občas se s překvapením přistihuji u pocitu čirého, téměř ničím nekaleného štěstí. Spokojenosti. Klidu. To je to slovo! Klid. Nejsem bezmezně šťastná. Po těch několika týdnech, kdy jsem se doslova dusila pod vahou drobných i větších problémů a starostí a sebemrskačského utápěním se v bezradnosti, kdy jsem měla pocit absolutního zatracení,…