V neděli jsem po několika dnech bez informací zapla zprávy na 24 a nestačila jsem zírat. Ještě den před tím jsem stála pod Parlamentem na břehu Dunaje, koukala dolu a pronášela větu „No jo, je hodně vody, ty kameny ani nejsou vidět.“ Ani v nejmenším jsem netušila, že to, co považuju za hodně vody bude v porovnání s dneškem spíš vyschlá strouha. S nervozitou sleduju, jak se česká kotlina pomalu mění na moře (teď už snad pomalu zase zpátky v krásnou českou kotlinu) a pozoruji, jak se i tady, dál po proudu Dunaje, chystají, co jim řeka přinese. (Ne, geografickou souvislost to nemá, já vím.)