Je časné odpoledne. Nebe decentně kryjí načechrané mraky, slunce sem tam vykoukne a přes zelené kopce se přežene stín. Vystupuji z auta, sotva se rozhlédnu, když přebíhám silnici, po které nic nepojede další hodinu, a v běhu pokračuji dál, vyšlapanou stezičkou mezi rašeliníky, z kopce až na okraj srázu. Na jeho hraně, stále v uctivé vzdálenosti, se zastavím, zhluboka se nadechnu svěžího vzduchu, který voní jarem, vodou a rašelinou. Pode mnou se rozprostírá ocelově šedé oko jezera a odráží v sobě holé stěny protější skály. Usmívám se od ucha k uchu a připadám si jako doma. Vydrápu se na veliký kámen, rozhodím ruce do stran, jako bych chtěla celou tu…
-
-
Čas muzeí
Abych byla upřímná, úplně zapálený muzejní červ nejsem. Vlastně je ani moc nemusím a když někam jedu na chvíli, na pár dní, muzeím se vyhýbám, protože dané místo určitě lze poznat lépe na ulici, než ztrácet čas mezi zaprášenými exponáty. Když mám ale dostatek času, začnu se rozhlížet po možnosti poznat víc a pak přijde čas různých institucí. A jelikož mám v hlavě stále budapešťská muzea, rozhodla jsem se využít další volný den právě k návštěvě místních muzeí. ve finále to byl poměrně silný zážitek, o který se musím podělit.
-
Barcelonské intermezzo
(Psáno pro zabití času 30. března, léta páně 2015) Strávit sedm hodin na letišti v Barceloně mi původně přišlo jako snesitelné utrpení, které sice nepředstavuje žádné extra povyražení, ale dá se přežít. Kdybych bývala tušila, že letištní internet funguje pouze třicet minut a pak za něj chtějí pomalu zlaté tele, a ani zlaté vrchy McDonalds či jiné podniky nenabízejí volně hotspot, možná bych své představy zrealističtila.